Že Česká národní banka naprosto nečekaně zvýšila své signální úrokové sazby hned o tři čtvrtiny procentního bodu, to patrně zaznamenal už skoro každý. Ne tak docela ale dosud vynikl význam a rozměr tohoto nedávného rozhodnutí:

Historický význam tohoto kroku vynikne teprve tehdy, když řeknu, že naposledy došlo k něčemu takovému v roce 1997. Tehdy začala Česká národní banka takzvaně cílovat inflaci; přijala tehdy ještě poměrně novou, dnes už zcela standardně používanou metodu přístupu k měnové politice, kdy její snahou je „strefit se“ s inflací do nějakého cíle. Jenomže – tohle cílování se centrální bance v poslední době krutě nedaří.

Cílem ČNB je držet spotřebitelskou inflaci plus mínus jeden procentní od kolem 2 procent; v srpnu ovšem inflace dosahovala 4,1 procenta. A je to ještě horší, všechno nasvědčuje tomu, že vysoká inflace bude dlouhodobá, ačkoliv různé instituce, politici i centrální banky světa vehementně tvrdí opak. Nemají pravdu. To je však zase trochu jiná kapitola.

Hlasy Deníku.Zdroj: Deník

Od dvoutýdenní reposazby se odvíjejí i další koncové úrokové sazby pro klienty – pro firmy i domácnosti, a to u úvěrů i depozit. Skok, který předvedla ČNB, je sice dost šokem, ale musím konstatovat, že rozhodnutí je podle mého soudu správné. V podstatě se tím jenom úrokové sazby přibližují k jakési dlouhodobé normalitě. A stále na ní nejsou.

Obrovský díl problémů světové a zejména evropské ekonomiky musíme připsat právě nepřirozeně nízkým úrokovým sazbám a tlačení peněz do oběhu (což je rubová strana téhož). Kdyby už někdy v roce 2002 po pádu amerických Dvojčat nesnížila americká centrální banka Fed prudce úrokové sazby a následně nezačala hrát s těmito úrokovými sazbami zmatenou hru, hospodářská krize z roku 2008 by měla úplně jiný charakter. Světové hospodářství by se od té doby vyvíjelo úplně jinak. Koronakrize by udeřila do jiné kondice světových ekonomik, ty by ji mnohem lépe ustály, dnes bychom nečelili krizi nabídky. Nečelili bychom inflaci.

Tvrdím, že krize z roku 2008 vlastně nikdy v pravém slova smyslu neskončila a soustavně pokračovala i v dalších letech. Nebyla statisticky měřitelná – pod slovem „krize“ jsme si totiž zvykli vnímat statisticky měřitelný pokles hrubého domácího produktu ekonomiky. Jenomže zkusme se pro jednou oprostit od klišé. Vnímejme krizi jako co něco, co ji skutečně charakterizuje: Neschopnost podniků fungovat za normálních podmínek. Neschopnost lidí utrácet za normálních podmínek.

Markéta Šichtařová
je ekonomka

Měli jsme ale posledních zhruba 13 let ve vyspělém světě „normální podmínky“? Ani omylem. Zkuste si zvýšit v celém vyspělém světě úrokové sazby na nějaký dlouhodobý normál, řekněme na průměr za posledních 100 let. Zkuste zastavit tisk (minimálně v Evropě nekrytých) peněz. Zkuste zastavit zadlužování států, které produkuje takzvanou „endogenní tvorbu peněz“.

A uvidíte ten fičák: Jak budou firmy bankrotovat, lidé nebudou schopni utrácet. V tu chvíli každému bude jasné, v jak hlubokém rozvratu se nacházíme, že jsme uprostřed krize, že jsme v ní byli, i když propad HDP byl maskován bizarně nízkými úroky a bizarním sypáním peněz do oběhu.

Samozřejmě jedno prudké zvýšení úrokových sazeb jednou relativně malou centrální bankou v relativně malé středoevropské ekonomice světovou ekonomiku nespraví, ale minimálně českou ekonomiku to vrací ke zdravějším základům. Ano, některé firmy a domácnosti budou mít problémy splácet úvěry. Ale bezbolestná už léčba v tuto chvíli být nemůže. A ještě jedna věc: Je to oficiálním přiznáním, že inflace bude dlouhodobá.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.