Autor je historik a politolog

Sdělovacími prostředky čerstvě proběhla zpráva, že Čínská lidová republika je vřele vítána v Asadově Damašku. Přesněji řečeno její peníze, jelikož pro vojenské vítězství nad syrskými islamisty klíčové ruská či íránská republika nemají i kvůli americkým hospodářským sankcím peněz nazbyt. Přitom vyvstává nutnost vyhrát ve zbědované zemi mír. Údaj o pekingských investicích do postkonfliktní rekonstrukce nejsou nijak nečekané; navazují mimo jiné na roky plné předchozích, ovšem programově méně nápadných zpráv o dálnovýchodní podpoře sekulárnímu diktátoru.

I na Blízkém východě, v těsném sousedství Izraele coby chráněnce USA, jasně vysvítá, že mnohaletá západní aplikace zástupných aktérů, extrémistických bojůvek prohlášených za umírněné vlastence (ne-li rovnou bojovníky za svobodu), nebyla nikdy dlouhodobě chytrou strategií. V mnohém se vlastně i zde opakuje afghánský scénář. Tak například: jestli někdo nyní, po nakonec dosti kvapném odchodu Američany vedené koalice, projeví svůj vliv v zemi pod Hindukúšem, bude to – krom takového Íránu – s ní sousedící Čína. Tamějším komunistům obecně nejednou stačí pouze s tajeným úsměvem sledovat, jak se Západ zbytečně diskredituje, aby posléze sami slízli sladkou geopolitickou smetanu. Kupříkladu kontrolu přebohatých ložisek strategických kovů.

Symbolická je v tomto duchu rovněž jen nepatrně starší informace zpravodajských agentur, že skonal Donald Rumsfeld, bývalý vícenásobný ministr války Spojených států. Jestřáb, významný stoupenec agresivní zahraničněpolitické linie, jejímž projevem se stal také tajný výnos prezidenta Jimmyho Cartera z 3. července roku 1979 o podpoře mudžahedínů proti radikálně levicové vládě v Kábulu. Což bylo nepochybně jednou z okolností, jež přispěly ke startu sovětské invaze do sousedícího Afghánistánu. Dodejme však, že se odehrála docela jinak než počátek „americké“ fáze této vleklé války: bez velkého kremelského nadšení a na přímé pozvání legální vlády. Za akci byl SSSR mimo jiné potrestán ostentativní neúčastí demokratického západního bloku na olympijských hrách v Moskvě…

Hlasy Deníku.Hlasy Deníku.Zdroj: DeníkSovětům trvalo 10 let, než pochopili, že v afghánských horách jim pšenka (narozdíl od opia nebo heroinu) nepokvete. Přinejmenším ne proti americkým penězům, pokročilým zbraním, masivní politické podpoře či dovozu islamistické internacionály, jejíž nejslavnější tváří se stal Usáma bin Ládin. Následující koalice šéfované z Bílého domu a Pentagonu potom potřebovala na obdobné poznání hned dvakrát tolik času. Patrně se totiž po „sovětském Vietnamu“ nepoučila ani z něj, natožpak z vlastní zkušenosti samotné Indočíny. Používala donedávna i dost podobnou rétoriku jako při bojích s vietkongem. Nekritická média tudíž publikovala úsměvné fráze, že afgánská armáda a policie jsou již západním výcvikem natolik zocelené, aby (s)vedly samy úspěšnou válku s islamistickými povstalci. „Afghanizace“ konfliktu tudíž nebude údajně problém. Povídali, že mu hráli! Masové dezerce, případně útěky vládních vojáků do Tádžikistánu se přehlédnout nedají. Stejně jako rychle rostoucí územní rozmach talibánců. Brzké vítězství partyzánů je tudíž rovněž zde nabíledni.

Tak tohle je prosím výsledek drahé, krvavé, ideologicky pošetilé dvacetileté války, na jejímž počátku chtěl George Bush mladší někomu „nakopat zadek“. Nám byly při tomto dobrodružství v konjunkci militaristů, služebných sdělovacích prostředků a samozřejmě lačného vojenskoprůmyslového komplexu vymývány mozky. Výsledek byl přitom v zásadě jasný hned zkraje: okamžitě a střelhbitě. Autor může mimo jiné uvést vlastní zkušenost. Před nějakými patnácti roky se v rámci přednášky pro studenty zúčastnil besedy s českým důstojníkem sloužícím v oblasti. Šlo o rozpravu výjimečně objektivní, nepadaly při ní absurdní ahistorické variace na výroky Klementa Gottwalda ke španělské občanské válce, že u „Madridu se bojuje o Prahu“. Po pár minutách si byl jist, že totožná slova odhodlané profesionální beznaděje již kdysi kdesi slyšel. Až si konečně vzpomněl: bylo to v memoárech poražených generálů Sovětské armády.

A jaký je váš názor? Pište prosím na adresu nazory@vlmedia.cz. Vaše příspěvky rádi zveřejníme.

Nechtělo to opravdu moc, nicméně 11. září 2001 významně posloužilo jako záminka k agresivnímu rozhoupání a porážení geopolitických kuželek. Ovšem ve stále stejných, politováníhodných konstelacích. V kulisách akcí supermoderních armád, jejichž nekompetentní političtí vůdcové zpravidla naprosto nevědí, co činí. Anebo aspoň netuší, co krom propagandistických žvástů představit den poté!

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.