Ze zpráv se dozvídám o potížích obyvatel malé obce Pilníkov na Trutnovsku. Zde bytový dům uprostřed obce, s jehož dosavadními nájemci nebyly v obci žádné problémy, prý koupil nový majitel a poměry mezi starousedlíky a nájemci bytového domu začaly klesat k bodu mrazu. A to prý proto, že se nový majitel se totiž rozhodl nastěhovat sem sociálně slabé rodiny.

 Zdroj: Deník“Myslím si, že to chce rozšířit na ubytovnu. Je to takový obchodník s bídou…“ říkají o novém m majiteli místní obyvatelé, „Začal tady být hluk, začal tady být bordel, nadávky, dennodenně to posloucháme. Hádají se tam, perou se tam, od rána pijí alkohol, mezi tím běhají malé děti“. Že se tak děje bez nezbytného stavebného povolení nebo jakékoliv součinnosti stavebného úřadu v Trutnově jen dokreslením situace, ve které tady žijeme.

Pilníkov ovšem není jedinou obcí v republice, kde by občané měli důvod k takovým stížnostem. Je takových mnoho a, obávám se, stále přibývají. Ale stejně tak jako jinde, jsou i zde hledány příčiny těchto problémů jinde, než ve skutečnosti jsou. Nesouvisí totiž ze „sociální slabostí“, ale se „sociální nepřizpůsobivostí“ a to jsou dvě různé věci.

Problém obyvatel Pilníkova a mnoha jiných obcí u nás přece není v tom, že by ti nový „sousedé“ byli chudí, tedy „sociálně slabí“, jak se eufemisticky říká, ale v tom, že se chovají zcela nepřizpůsobivě k poměrům, ve kterých ostatní obyvatelé obce dosud žili. Ale hlavně: ve kterých žít nadále chtějí! S chudobou přece nikterak nesouvisí hluk, bordel, nadávky a pití alkoholu, tedy to, na co si obyvatelé obce stěžují.

Stanislav Křeček
je veřejný ochránce lidských práv

Není už konečně čas přestat zaměňovat chudobu a sociální nepřizpůsobivost některých našich občanů? Pokud tak budeme nadále činit, nevyřešíme ani jedno ani druhé. Obě kategorie našich spoluobčanů asi vyžadují odlišný druh naší pomoci. A je-li už třeba takové pomoci, musíme se rozhodnout, komu budeme pomáhat a jak.

Těm, kteří bez svého zavinění nemají z celé řady příčin dostatek finančních prostředků na zajištění přiměřeného bydlení – a ponechme zatím stranou, že ve velkých městech se to dotýká již i příslušníků tzv. střední třídy – může a patrně i musí stát ve spolupráci s obcemi materiálně pomoci. Ale to podle mého názoru rozhodně neznamená, že by taková materiální pomoc měla postačovat těm, kteří nehodlají respektovat pravidla občanského soužití u nás a dokonce ani platné zákony a nařízení. Zde si zatím nevíme moc rady…

Že tak dosud nečiníme a stále zaměňujeme zcela zjevně odlišné kategorie potíží, se kterými se naši občané setkávají, svědčí o tom, že bychom sice rádi vyřešili problém s bydlením, který začíná být stále naléhavější, ale současně se obáváme položit si a natož zodpovědět otázky, které jsou k však k vyřešení tohoto problému nezbytné: komu, kdy a za jakých podmínek a předpokladů pomoci.

A obáváme se, že zkoumání těchto podmínek bude zcela nepřípadně považováno za diskriminaci. Ale rozhodnutí o těcho otázkách bychom především v zájmu občanů, jejich budoucího klidného života a spořádaného fungování našich obcí bychom rozhodně odkládat již neměli …

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.