Kdyby mi někdo v dětství řekl, že se stanu známou spisovatelkou, zatetelila bych se blahem. Kdyby se mě zeptal, jak si život takové osoby představuji, nejspíš bych odpověděla, že spisovatel hodně pozoruje, čte, cestuje, vzdělává se a povídá si s lidmi. Kdyby ale ten člověk dodal, že to bude znamenat, že po více než dvaceti knihách je začnu sama balit a nosit na poštu, vysmála bych se mu. A kdyby pořád nezmlkl a vyhrkl, že přes to to bude nádherné, byla bych si jistá, že zešílel. A přesně tohle se teď se mnou děje.

Tomáš Jindříšek
Filmový Žižka je moderní hrdina, jakého potřebujeme

Možná máte v nějakém jiném oboru či profesi podobné pocity. Třeba zažíváte to samé v bleděmodrém. Ono to totiž nějak visí ve vzduchu. Dělat všechno od A do Z sám za sebe.

Irena Obermannová
je spisovatelka

Ale od začátku: Už delší dobu mi připadalo, že jsem si sice splnila životní sen, ale přesto mi cosi chybí. Myslela jsem, že jsem vyhořela. Že budu muset přestat psát, změnit povolání, že bych měla zvolnit. Jenže jsem postupně začala zjišťovat, že vyhořelo všechno kromě mého psaní, kromě mých nápadů, neklidu, mé touhy házet věci na papír. Začala jsem pátrat z čeho jsem tedy nešťastná, a pochopila jsem, že to je to, co jsem si nazvala „prací na jiné“. Už delší dobu jsem měla pocit, že do mé tvorby mluvilo příliš mnoho lidí. Nebo nemluvili, ale rovnou si brali. Měla bych spíš říct kradli. Odcizili nemalou část mého duševního vlastnictví. Tento druh majetku u nás není vysoce ceněn. Je to proto, aby se dal lépe čmajznout. Lidé, kteří rozhodují o penězích, totiž duševní vlastnictví systematicky podhodnocují, z tvůrců dělají prosebníky, kteří jsou nuceni za malou almužnu rozdávat, co mají. Už jsem přišla na to, co ve mně vyhořelo - ochota na tohle přistupovat.

Spisovatelka Irena Obermannová.
Kam zmizeli muži

Napadlo mě, že možná už spisovatel nemá a nemůže být jen do sebe a svého nitra zahleděný nepraktický veleduch. Že i on, podobně jako lidé z jiných oborů, by měl vzít svůj osud (a své knihy) do svých rukou, přenášet, co si nadrobil, tedy svoje knížky, z místa na místo jako kočka koťata a pečovat o své psaní jako o svoji zahrádku, tedy se vším všudy s žížalami i hnojem.

Zdroj: DeníkRozhodla jsem se být střídavě spisovatelkou a střídavě dělnicí, která maká ve své vlastní továrně. Vlastně jsem změnila povolání beze změny povolání a vydala se na dalekou cestu. Na ní jsem potkala jedno velké překvapení - své čtenáře. Najednou získali konkrétní jména a adresy, chtějí konkrétní věnování a píší mi srdečné dopisy.

Mé vyhoření po sobě nezanechalo spáleniště. Mé vyhoření znamená nový začátek. Třeba je to tak s každou únavou a opotřebovaností. Lze dělat to samé z úplně jiného konce.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.