Ve čtvrtek mě v půl páté ráno mě probudil mobil - oznámení zásadní události z ČT 24. Věděla jsem, co se stalo a už jsem neusnula. Když jsem slyšela Putinův projev, měla jsem dojem, že už neusnu nikdy. Jako by se vrátilo všechno, co jsem znala z dob, kdy jsme byli državou Sovětského Svazu. Okupace nazývaná bratrskou pomocí, válka mírovou misí. Se sovětským časem na věčné časy, vzpomenu si s hrůzou.

Tomáš Jindříšek
Zlo je zlo. A je to třeba říct jasně

Tak jako všichni poslední dny jen čtu a poslouchám zprávy. Zpod nich zaznívá údiv - jak je to možné? Jak se to mohlo stát. Tak to mě začíná rozčilovat a počáteční lítost střídá vztek. Zlo je totiž stále s námi. Zlo nemizí, jen dříme. Že o něm nevíme my, je lidské, ale námi zvolení politici by s ním měli počítat.

To, co se teď děje na Ukrajině se nestalo během chvíle. Rusko k tomuto vojenskému zásahu dlouhodobě směřuje a fakt, že to Evropská Unie nechtěla vidět, je zdrcující. Ráda bych nám všem trochu osvěžila paměť, i když je bohužel, už pozdě.

Irena Obermannová
je spisovatelka

V roce 1994 se Ukrajina vzdala svých jaderných zbraní za poskytnutí garancí své národní bezpečnosti a suverenity. V devadesátých letech byla totiž nově vzniklá Ukrajina jadernou velmocí. Kdyby jí zůstala, možná by ji Rusko vůbec nenapadlo. Byla by vojensky silná. Ano, jsem teď ve sféře kdyby. Kdyby byly v řiti ryby, nebylo by třeba rybníka…

Chci tím říct, že od anexe Krymu mělo být všem evropským politikům naprosto jasné, co je Putin zač. Obávám se, že bylo. Pokud teď říká prezident Zelensky, že Ukrajina zůstala sama neboli, že se na ni všichni vybodli, má bohužel pravdu.

Vždycky jsem byla velkým příznivcem EU. Považovala jsem ji za jedinou možnost budoucnosti světa. Myslím, že k ní začnu být velmi kritická.

Přichází další ráno. Je pátek a já hledám výsledek nočního jednání EU. Nenalézám. Zato se dočítám o ozbrojených bojích v Kyjevě i jinde. Kde to vázne s těmi sankcemi? Na rodíl od EU překvapil český prezident. Připustil, že se mýlil. Žádá tvrdé sankce od EU.

Generál Petr Pavel
Rusku nejde jen o Ukrajinu

Jenže začíná být jasné, že sankce nebudou stačit. Totalitní systémy se neohlížejí na peníze. Jsou založeny na ideologii, na snech o světovládě a jsou schopny v jejich prospěch přimět své lidi k velkým obětem. Ptám se, proč není možné, aby na Ukrajině okamžitě zakročila vojska NATO tak jako se to stalo v Kosovu? Proč se historie stále tak hrůzně opakuje, proč je vždy demokracie o tolik slabší než vraždění diktátorů? Proč nedokáže vyspělá společnost zabránit zabíjení, ochránit slabší?

Ukrajina je složitá země se složitou historií. Ani její směřování do Evropské Unie nebylo jednoznačné. Ale připomeňme si, že ani Evropa Ukrajinu ve své náruči nevítala. Po té, co se Ukrajina vzdala jaderných zbraní, byly reakce na možné členství Ukrajiny uvnitř Unie chladné. V roce 2007 se Evropská komise odmítla se k čemukoliv zavázat a vyjádřila pouze jakousi vágní potřebu "rozsáhlé spolupráce."

Zdroj: Deník

 Ale ani u nás přece nebylo směřování do EU jednoznačné, ruská propaganda je silná zbraň. I nyní   v této smutné době narážíme na sociálních sítích na posty typu (cituji): „Lidi se nechali ovlivnit   strachem, že začala válka, místo aby byli vděční za to, co máme, protože tato situace se nás   netýká…“ Zakuklené Rusko nás na sítích nabádá nečíst, neposlouchat, ignorovat fakta. Ňuchńat si   svoje štěstíčko. A že za humny umírají lidé? Já ale žiju, tak co.

Mějme na paměti, že Putin je setsakramentsky blízko. Jeho záměry sahají dál než na Ukrajinu. Pokud se nepodaří ho zastavit teď, bude pokračovat.

Tereza Semotamová
Probuzení do okupačního rána

Poslední dobou trávím hodně času se svými třemi vnoučaty. Těší mě to. Ale nemohu nemyslet na ukrajinské ženy v mém věku, které se právě teď se svými vnoučaty odebraly do metra, aby se ukryly před palbou. Nebo se pokoušejí uprchnout. Mají kam? Jediné, co můžeme dělat, je pomáhat každý sám za sebe. Každý můžeme něco nabídnout.

Dívám se na fotografii dvou ukrajinci zajatých ruských vojáků. Jsou to ještě kluci, jeden z nich vypadá jako dítě, je vyjukaný a v očích má hrůzu. Dala bych já nevím co za to, abych s ním mohla mluvit. Asi bych měla tu čest s vypláchnutým mozkem. Ale pod tím vším má určitě touhu být doma a honit holky. Mám chuť ho pohladit. V každé válce trpí nejvíc obyčejní lidé, ti, co si ji nevymysleli. Všcihni jsou nevinní.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.