Když je člověk dítě, když je puberťák, když je mladý, má v sobě jednu neochvějnou jistotu – stáří se ho netýká. Bude mladý věčně. Jenže pokud máme to štěstí – a doporučuji to za štěstí považovat – že nezemřeme mladí, zažijeme absolutní šok. My přece staří nejsme! Jenže to nikdo kolem nás neví. Naše nemilosrdné okolí nás začne za staré či starší považovat. Začne se k nám chovat uctivěji, když někomu, koho považujeme málem za vrstevníka, nabídneme tykání, očividně znervózní. Pořád se plete. Vyká nám dál. Párkrát ho pravíme, jednou dvakrát a pak se s tím pokusíme smířit. Není mu příjemné být s námi naroveň. Protože on či ona jsou mladí a my staří.

Irena Obermannová
je spisovatelka

Takže pokud bych měla jednoduše říci, co to stáří je, řekla bych, že je to úžas. JÁ?!! A STARÁ?!!! Protože kdesi uvnitř sebe člověk zůstává stále sám sebou a mlád. Neznamená to, že se nemění, nevyvíjí. Znamená to, že na tomto světě máme svoji jedinou, výlučnou existenci a tou je naše duše, je to ta duše, s níž jsme se narodili.

Spisovatel Michal Viewegh
Staří pardálové a stárnoucí husy

Mohu prohlásit, že stáří je moje téma, fascinovalo mě dávno před tím, než jsem sama zestárla (pokud jsem opravdu zestárla a nejde o nějaký omyl). Netuším, proč mě stáří vždycky tak zajímalo, možná proto, že o něm toho vlastně tak málo víme. Nebo proto, co se v tomto století děje s lidským věkem, evidentně se prodlužuje a otázka zní, zda se posunuje i začátek lidského stáří nebo zda jsme staří jen déle. Každopádně stáří je nesmírně zajímavý fenomén už i proto, že svět začíná být plný agilních seniorů.

Kdysi jsem jela kamsi na severní Moravu na autorské čtení a vzhledem ke vzdálenosti z Prahy, kde žiji, jsem dostala auto s řidičem. Vzal si s sebou milenku, určitě na tajňačku. A ta paní celou cestu nepřestala štěbetat, nejdřív jsem ji poslouchala jen na půl ucha, ale po chvíli jsem zbystřila. Pracovala jako pečovatelka v jistém domově seniorů.

Spisovatelka Alena Mornštajnová
Stáří je o chátrání ducha

Vyprávěla mi, co se tam děje, líčila příběhy klientů a já brzy ani nedutala. Pochopila jsem, že jsem právě potkala zásadní téma. Začala jsem si dělat poznámky, domluvila jsem si, jestli by mě mohla někdy do toho zařízení protáhnout na neoficiální návštěvu. Slíbila a dodržela.

Seriál Hlasů Deníku

• Významní čeští spisovatelé píší pro Deník.cz o stáří. 
• První text je od Aleny Mornštajnové, druhý od Michala Viewegha, třetí od Ireny Obermannové.
• Přispěje i Martin Vopěnka.

Moje pouť po nejrůznějších domovech seniorů, jejichž příběhy mi nedávaly spát, se započala. Byly to příběhy o stáří. O tom, jak jsme proti němu bezmocní a jediné, co se s tím dá dělat, je snažit se nezatrpknout. Smát se. Zajímat se. Mít kamarády. Mít rád. Protože jak známo, mladý umí být každý blbec, ale stáří vyžaduje virtuozitu.

V jednom seniorském zařízení jsem potkala paní, která se od ostatních klientů čímsi výrazně odlišovala. Byla to drobounká, čiperná žena s neutuchající energií. Začala jsem si s ní povídat.

„Víte, když mi bylo pětatřicet, ztratila jsem chuť do života. Rozpadlo se mi manželství, nevedlo se mi v práci, léčila jsem se s endogenní depresí. Jednou jsem úplně zoufalá chodila po nábřeží Vltavy, byla zima, mrzlo a já přemýšlela o tom, že bych nejradši skočila. V tom jsem na Žofíně spatřila partu šílenců. Z vody se vynořovali otužilci a smáli se na celé kolo. V tu chvíli mnou projela janozřivá jistota, dostala jsem znamení. Věděla jsem, že tohle je přesně to, co mě zachrání. Dala jsem se k nim. Začala jsem se otužovat. Příští zimu už jsem v té Vltavě plavala s nimi. Deprese odešla a můj život začal dávat smysl.“

Dana Drábová
Rusko rozumí pouze jazyku síly

Z příběhů, které jsem odposlouchala v domovech seniorů, vznikl posléze seriál pro Českou televizi Život je ples. Točil se v době, kdy vznikaly jen seriály o mladých, krásných, úspěšných. My jsme přišli se seriálem o starých, ošklivých a odložených, což byla od České televize, především od producentky Aleny Mullerové a tehdejší ředitelky programu Kateřiny Fričové, nevídaná odvaha. A k našemu překvapení přišel i velký úspěch, což dokazovalo jediné – dotkli jsme e čehosi podstatného. Poslední fáze života, která dříve či později čeká každého z nás. Ale tehdy jsme byli první.

Často na onu otužilou dámu vzpomínám.

Mohla by stáří vyučovat.

Její příběh nám pomáhá ujasnit si, jak na stará kolena žít.

Paradoxně bychom neměli upřednostňovat komfort. Měli bychom se vystavovat chladu, fyzické námaze, duševní námaze. Měli bychom zkrátka stále s něčím bojovat, protože život je boj.

Ještě jeden poznatek jsem při svých výletech do seniorských zařízení zjistila.

Navštěvovala jsem v jednom domově výuku internetu pro seniory. K mému překvapení se tam učily jen ženy. Ptala jsem se mladého chlapce, který kurz vedl, čím to je. Rozesmál se.

„Chodil sem i jeden pán. Ale strašně se vztekal, že tomu okamžitě nerozumí a že ho poučuje takový cucák jako já. Pořád nadával, že vět se žene do záhuby, až sem přestal chodit. Myslím, že starým pánům je nepříjemné, že dnešnímu větu nerozumí.“

Václav Hořejší
Máme zavést válečnou ekonomiku?

Uhodil hřebíček na hlavičku. Je totiž rozdíl mezi stárnutím mužů a žen, ženy se nepřestávají zajímat. Neponižuje je, když něčemu nerozumí, spíš se snaží se to naučit, zatímco muži většinou nadávají. Zahořknou. A pak umřou. Asi proto umírají dřív.

Zdroj: DeníkAle jsou i výjimky. Třeba Sváťa Karásek popsal v jedné své knize, jak by chtěl zestárnout. Toužil založit Veselý starobinec Sváti Karáska. Neboli chtěl žít a radovat se se všemi svými kamarády na nějaké chalupě uprostřed přírody a zpívat. Nechápu, proč takový dům pro seniory ještě nevznikl.

Protože pokud je něco opravdu zásadní, tak je to neztratit na stará kolena smysl pro humor a nebrat vše tak vážně. Třeba stáří.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.