Nejraději jezdím v létě k moři do Chorvatska. Nikdo mi nevymluví, že má nejkrásnější moře. Tak křišťálově modrá voda není nikde jinde. Já vím, úplně slyším vaše stížnosti na přeplněné pláže, rostoucí ceny, ucpané dálnice, mýta a já nevím co ještě. Máte pravdu, Chorvatsko už není, co bývalo.

Poprvé jsem jela do tehdejší Jugoslávie, když jsem chodila na střední školu. Slavila jsem osmnácté narozeniny a rodiče znali mou touhu po cestování, v době předrevoluční téměř z kategorie nesplnitelných snů, a proto mi u Cestovní kanceláře mládeže koupili zájezd na ostrov Lopud u Dubrovníka.

Alena Mornštajnová
je spisovatelka

Taková koupě nebyla nic jednoduchého. Bylo potřeba jednat rychle. Jakmile se objevil katalog CKM s velmi omezenou nabídkou zájezdů, bylo nutné okamžitě zablokovat místo - nejlépe ještě ten den – a pokud jste měli štěstí a místo v zájezdu získali, museli jste doufat, že se neobjeví někdo vhodnější (rozuměj známý, příbuzný nebo s rodiči s červenými legitimacemi), který by vás mohl ze zájezdu vyšoupnout.

Spisovatelka Alena Mornštajnová
O zlu v nás aneb Poučení z plavecké dráhy

Pokud se to nestalo, začalo kolečko, na jehož oběhnutí jste měli v mém případě půl roku. Vyřídili jste si pas – v té době speciálně vystavovaný jen a pouze pro Jugoslávii –, pokoutně sehnali pár dinárů nebo marek, dodali jste doporučení od SSM, které se za vás muselo zaručit, že v té daleké Jugoslávii nezůstanete. A před odjezdem si vás zavolali do ředitelny, kde vám soudruh ředitel vysvětlil, jak se máte ve zrádné cizině chovat, že nesmíte s nikým mluvit, a pokud nebude vyhnutí, obsah rozhovoru si zapamatovat a po návratu nahlásit.

Zájezdu velel pracovník CKM. Neustále nás přepočítával a na každé zastávce obíhal okolo a hlídal, abychom se někam nezaběhli. A přepočítával nás při příjezdu na ostrov, při ubytování v hotelu, kde snad nikdo už několik let před námi nebydlel, protože v pokojích ani na chodbách nebyla jediná žárovka, sklo v oknech bylo rozbité a dveře se nedaly zavřít. V rozích  špinavých pokojů byly několikaleté pavučiny a jediným nábytkem byly postele. V ložnicích jsme spali po třech, záchod byl na chodbě a sprchy na kilometr vzdálené pláži.

Přesto jsme byli nadšení. Ten krásný ostrov! Nádherné moře a krásné koupání, přestože pohodlná pláž byla jen pro hosty velkého hotelu, my jsme se museli spokojit s ležením na ostrých kamenech. Měli jsme plnou penzi a musím uznat, že jídlo bylo na rozdíl od ubytování výborné, ale na posezení v kavárně či zmrzlinu u stánku jsme mohli zapomenout. Měli jsme plnou penzi, takže na žádné dináry jsme neměli nárok. Večer jsme chodili po promenádě, záviděli západním turistům bezstarostné utrácení a tvářili jsme se, že bychom si klidně mohli dát pohár nebo nakupovat suvenýry, zaplatit vstup na diskotéku, posadit se do restaurace, kdybychom chtěli…

Tomáš Jindříšek
O krásách za humny aneb turistika jako náš národní poklad

V sobotu se ve velkém hotelu konala Dalmatská noc a volba královny krásy ostrova. Přihlásit se mohl kdokoli – pro účastnice byl vstup a konzumace zdarma. Tři dívky se přes hlasité protesty vedoucího zájezdu přihlásily. Chudák si musel zaplatit vstup, aby své ovečky hlídal.

Zdroj: DeníkA měl smůlu. Jedna dívka získala druhou cenu a s ní jednodenní zájezd do Dubrovníku. Ať ji přemlouval, jak ji přemlouval, byla pevně rozhodnutá cenu využít. Chlapík pak celý den chodil jak bez těla a večer seděl na mole a vyhlížel loď, kterou se dívka měla vrátit. „Je do ní asi zamilovaný,“ řekla jsem u večeře své spolubydlící. Shovívavě se na mě podívala a usmála se nad mou naivní a romantickou duší. „Spíš se bál, že zdrhne.“

Nezdrhla. A z našeho zájezdu tehdy nezdrhl nikdo. Když jsme v plném počtu překročili hranice, vedoucí zájezdu se opil tak, že se v Praze z autobusu jen vypotácel, a když se s námi loučil, šťastně škytal. „Všichni, vrátili se všichni. To se snad ještě nestalo.“

Ano, máte pravdu. Chorvatsko už není, co bývalo.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.