Než se pustíte do kolíkování a nakupování materiálu, udělejte si jednoduchý projekt, který bude vycházet z přesně naměřených vzdáleností a umožní vám, abyste předem spočítali spotřebu materiálu. Vaše rozhodování bude záviset na zatížení cesty, profilaci terénu, náročnosti pokládky a finančních možnostech.

Pochozí plocha by měla být pro pohyb uživatelů vždy bezpečná. Při volbě materiálu berte v úvahu nejen charakter zahrady, ale i typ podloží, do kterého budete povrch chodníku ukládat. Například kamenitý podklad je stabilní, zato jílovité a lehké půdy pracují podle klimatu a mění se za horka i za vlhka, proto je zde potřeba vybudovat kvalitní základ. Počítejte i s tím, že většina venkovní dlažby se pokládá do štěrkového a pískového lože. Je také nutné správné stanovení skladby a tloušťky dlažby a podkladních vrstev, aby se dlážděné plochy časem nepropadaly. Pokud jde o vzrostlou zahradu, trasy naplánuje tak, abyste nepoškodili dřeviny a zeleň. A nezapomeňte, že každá dlážděná plocha by měla být ohraničena obrubníky či palisádami.

Zvažte, která místa musí cestička propojit. Přímé cesty potřebujete mezi domem a brankou či vraty, jimiž se vstupuje na pozemek, nebo domem a garáží. Pro tyto nejfrekventovanější trasy vyberte pevný, trvanlivý materiál, který odolá mechanickému zatížení a povětrnostním vlivům. Záměrně vytvořené zvlnění cesty třeba kolem skupiny keřů naproti tomu zahradu opticky prodlouží. Klikaté pěšinky v zákoutích zahrady, které vedou třeba k ukrytému posezení pod pergolou, stačí vysypat mulčem, oblázky nebo terén zpevnit šlapáky.

Je také dobré vědět, že způsobem pokládky ovlivníte rychlost chůze. Široký chodník z pálených cihel kladených napříč krok zpomalí, zatímco úzká cestička s podélnou vazbou dlažby naopak chůzi zrychlí. Podobné to je s povrchem materiálu, oblázky nutí k pomalejší chůzi.

Dřevo, beton, kámen

Jaké konkrétní materiály připadají v úvahu v případě zahrad u chalup a chat? Pro pěšinku s měkkým povrchem v přírodně laděné zahradě a v místech, která nejsou zatížena velkým provozem, vystačíte s drcenou kůrou, sypkým oblázkovým či štěrkovým kamenivem, pískem, štěrkem nebo štěpkou. Počítejte však s tím, že budou vyžadovat vaši pravidelnou péči, přinejmenším doplňování materiálu, odstraňování plevele a úpravu okrajů.

Chodníček, který se vine mezi záhonky, kam hodně svítí slunce, můžete pokrýt dřevěným materiálem, třeba kulatinou, hranoly či pražci. Jen pozor po dešti, abyste neuklouzli. Tato varianta bude trochu pracnější, protože nejprve je nutné vytvořit pískové lože nad dobře propustným štěrkovým podkladem, aby voda ze dřeva mohla co nejrychleji odtéct. Trvalé vlhko zkracuje životnost hranolů či kulatiny, proto je dobré každý kus před zapuštěním do podloží ponořit do impregnačního roztoku. Cestička z dubu a akátu vydrží padesát let, smrk, borovice, jedle a modřín mají životnost podstatně kratší.

Sáhnout můžete také po betonových dílcích, které dřevo tak věrně imitují, že při zběžném pohledu rozdíl nepoznáte. Mají dokonalou strukturu a vzhled třeba dubu či smrku. Chodník bude odolný proti mechanickému poškození, mrazu i vysokým teplotám. Na trhu najdete i tvarovky z betonu se záměrně otlučeným povrchem, který připomíná stará cihlová nebo kamenná dláždění.

Pro zátěžové cesty se hodí oblíbená zámková dlažba, jejíž kostky do sebe dokonale zapadají. Na výběr máte systémy ve tvaru pláství, biskupské čepice, kruhové vzory či vlnité profily. Nové dlažební systémy – filtrační kameny – propouštějí vodu a zlepšují tak vodní režim zahrady. Porézní, hrubozrnné, vodu a vzduch propouštějící betonové kameny v určitých provedeních dokonce z povrchové vody filtrují zbytky oleje a benzinu. Mozaikové kostky malých rozměrů se zase dobře uplatní hlavně na velkých plochách.

Použít můžete i zatravňovací dlažbu, jejíž dílce mohou být z betonu i z plastu. Na venkovských zahradách jsou půvabné chodníčky z lícových pálených cihel v zemitých barevných odstínech. Nejvhodnějším materiálem pro povrchy cest u chat a chalup však zůstává přírodní kámen. Chodníky mohou být dlážděné s velkou nášlapnou plochou nebo štětované, kde se kameny vzájemně do sebe klínují. Každý kámen je jiný, na stavbu zahradních cest se používají desky ze žuly, křemence, porfyru, břidlice a pískovce. Nebojte se různorodosti a kombinací. Štěrk bude dobře ladit s dlažbou či dřevěnými pražci. Efektní bývá také spojení cihel a přírodního kamene nebo dlaždic.

Břidlicové lemy, vrbové plůtky

Tradičně se obrubníky využívají jako klasické lemování příjezdových cest nebo pro ohraničení venkovního posezení. Poslouží pro oddělení cestičky v trávníku či cestičky od záhonů. Pořídíte je skoro u všech výrobců dlažebních programů. Betonové obrubníky se hodí jako lemování jednoduchých pěšin. Dají se snadno kombinovat a lehce se udržují. Sáhnout můžete po břidlicových lemech, které působí elegantně. Velmi oblíbené jsou plastové obrubníky, zvolit můžete různě vysoké a tvarované výlisky, nebo naopak nízkou skládačku, nadto se velmi snadno instalují. Trochu pracnější je pokládka neviditelného obrubníku. Pro jeho položení je třeba připravit 6 cm hluboký žlab. Konstrukce se do půdy ukotvuje pomocí hřebů, po nastřižení dílů jej můžete snadno tvarovat podle potřeby. Umožní vám však sekání trávníku až do krajů.

Dřevěné palisády svědčí venkovským přírodním zahradám, nebudete mít ani problém při tvarováním do křivek. Pozlobí vás při sekání trávníku, protože okraje záhonů budete muset dostříhat ručně. Stylově působí olemování třeba bylinkových záhonků plůtečkem z vrbového proutí. Bude však jen spíš na ozdobu, protože nezabrání prorůstání trávníku do záhonů.

Pohodlná procházka

Ujasněte si, jak často budete cestu využívat a k čemu bude sloužit, a podle toho volte její šířku. U obytných zahrad se pro vstupy do domu a hlavní chodníky doporučuje 120 až 150 cm. V případě cesty v rušné obytné zahradě, je dobré zvolit šířku 110 centimetrů, aby vedle sebe mohli jít dva lidé. Pěšinka, která spojuje jednotlivé záhony a po níž chodí vždy jen jedna osoba, může být jen 40 až 80 cm široká. Málo frekventovaným cestičkám a stezkám postačí nášlapné prvky o šířce 40 cm.