Řada herců a zpěváků byla během epidemie nucena úplně změnit způsob obživy. Vy ani já jsme se zatím do takové tísně nedostali, ale občas si říkám – jaké to je, začít dělat úplně něco jiného. Nenapadlo vás to někdy?
Oceňuju, když někdo udělá tenhle zásadní krok, ale já mám rád svou komfortní zónu. Podobně náročné rozhodování by mi bylo nepříjemný. Všechny ty moje závazky, vztahy a vazby jsou pro mě důležitý, mám čtyři děti, dlouho jsem něco budoval… Samozřejmě si nemyslím, že bych byl v divadle nepostradatelný, ani nemám pocit, že bych bez něj zahynul. Mám k herecké profesi respekt, ale zároveň ji nechápu jako totální poslání. Dávám jí to, co si zaslouží, ale stejně tak si hlídám čas, kdy chci být se svou rodinou a kamarády. A taky se nezbavím věčných pochybností – o sobě, o vlastní užitečnosti, o potřebě kultury ve společnosti a tak vůbec. Svým způsobem jsou legitimní i názory, které nad stýskajícími si umělci podotýkají, že práce je dost a lopaty se přece může chopit každý.

Teď se sice opět nehraje, ale jaký byl návrat do divadla po půlroční pauze?
Návrat v září byl dost obtížný, u mnohých včetně mě totiž najednou zeslábla sebedůvěra. Najednou jsme pochybovali, že chceme a především že máme lidem co říct. I práce v divadle je návyk, chce to trénink. Musíte být psychicky i fyzicky připravení. Když z toho najednou vypadnete, vrátit se není lehký. Potřebujete být v kondici, stejně jako třeba u sportu. Člověk během tak dlouhé pauzy navíc snadno ztloustne. Normálně si ve čtyři odpoledne něco zobnu, do sedmi nic nejím, a když se v noci vrátím z představení, taky už nejím, protože se mi pak blbě spí. Jak jsou divadla zavřená, najednou pravidelně večeříte, otevřete si se ženou sedmičku vína… A šest kilo je nahoře jako nic.

Věřím, že to ukočírujete. Prý se věnujete józe, pomáhá vám?
Jógu jsem objevil před sedmi lety. Asi od třiceti jsem chodil do posilovny, což byla tehdy dost móda, všude spousta činkáren. Ale i když jsem si nechal poradit, časem mě začala bolet ramena a záda, zkracovaly se mi svaly, protože jsem nestrečoval. Najednou mi bylo padesát a tělo řeklo dost. Běhat se mi nechtělo, tak jsem aspoň jezdil po městě na kole. Jenže úspora času se ztratí tím, že se musíte v divadle osprchovat, pokud nechcete kolegyním smrdět. No a pak jsem se dozvěděl o bikram józe. Do té doby jsem ji považoval za cosi importovaného. Naštěstí jsem si ale poopravil názor a propadl jsem jí. Přestože mi trvalo půl roku, než jsem na konci sestavy řekl namasté, to mi zkrátka dlouho nešlo do pusy. Přestalo mi dokonce chutnat maso a asi půl roku jsem ho nejedl, což se později zase upravilo. Před koronou jsem na jógu chodil jednou dvakrát týdně, takže teď už mi moc chybí. Je to bezva, když vás tělo začne zase poslouchat. Cítil jsem i mentální změnu, neměl jsem najednou „nervy“, přehnanou trému, zbavil jsem se stresu. Na jógu zkrátka nedám dopustit.

Kde nyní trávíte společný čas s rodinou? Jezdíte někam na chatu nebo na chalupu?
Máme chatu mezi Děčínem a Českou Kamenicí, na úplném konci Českého středohoří, což je takový český „Jurský park“. Uklidili jsme se tam už loni na Velikonoce a pak střídavě trávili týden tam a týden v Praze. Děti chodily na internet k sousedům, protože u nás není wifina. Zato tam máme sopečný kamení, když něco kopeme, najisto najdeme černý sopečný kámen. Taky jsme na hřebeni, kde fouká vítr jako v románu od Brontëové, není tam hospoda ani krám, ale stejně jsme si to místo zamilovali.

Jaká je historie vaší Větrné hůrky?
Je to malý domeček ze 70. let, 9 krát 7 metrů. My ho ale zásadně předělali a zateplili. Byl to jeden z nejhezčích momentů mého života – člověk má nějakou ideu a pomalu ji naplňuje. V době, kdy jsme hledali něco vhodného, jsem viděl tolik chalup a poznal tolik lidských osudů… Potom jsme konečně našli domek, který měl potenciál, jen bylo potřeba naši představu realizovat. A mně se povedlo najít partu výborných lidí, který mi s naplněním plánů pomohli. Byli rádi, že můžou něco dělat, pomoct, byli rádi za peníze, které jsme jim za to dali. Vždycky jsme se domluvili a nikdy nebyl s ničím problém. A i když museli něco rozhodnout sami, protože jsem byl třeba v Praze, rozhodli a udělali to bezvadně.

Co všechno se měnilo?
Všechno. Podlahy, celý vnitřek, patro, opěrný prvky… Dole jsou krbový kamna, který v pohodě vytopí celý domek. Pozemek má něco přes tisíc metrů, máme tam třešeň, višeň, dvě jabloně, rybíz…

Jak se trochu zvláštně říká: „realizujete se“ tam?
Jasně, musím dělat dřevo, tak chodím na soušky, řežu, štípu. Na jaře a v létě se zase musí sekat tráva. Normálně na chatě trávíme víkendy a prázdniny, od Velikonoc do října tam býváme hodně. V zimě to na dva dny nemá moc cenu, přece jen den trvá, než se domek slušně zahřeje. A jezdit hned druhý den domů je zase škoda.

Máte v rodině dva školáky. Jak zvládají školní režim v koroně době?
Teď jsou zrovna on-line ve škole až do oběda. Máme takovou dohodnutou „střídavku“ – jsou buď u své maminky na Vinohradech, nebo tady u nás na Žižkově. Není to jednoduché, množství učiva je velké a pro učitele i děti je tohle období hodně náročný. Teď už se to ale jeví o něco lépe než jaře. Musím zaklepat, Benjamin i Maruška to zvládají dobře.

Vosí hnízdo Davida Matáska

Na konci rozhovoru se dozvídám, že David má v garáži celé vosí hnízdo („vespa“ je italsky „vosa“). „Hodně pyšný jsem na kousek z roku 63, dovezený přímo z Janova,“ říká herec. „Je to stopadesátka, tříkvalt, na kterém se ještě normálně řadí. A pak si hodně cením vespy z roku 80 – taky stopadesátka, ale už se čtyřmi rychlostmi. Devítipalcový kola, vzduchem chlazený dvoutakty. Žádný tuning, pěkně původní vzhled. Podstatou mýho koníčku je, abych tyhle krásný mašiny udržel co nejdéle v pojízdným stavu.“

Řekněte mi něco o vašich vášních.
Hrozně rád cestuju, ale s pořízením chaty jsme cestování omezili. Čas si zkrátka musíme rozdělit. Když je potřeba posekat trávu, otevřít vodu, něco tam udělat, program je jasný. Ale v létě jezdíme se ženou na výlety na vespách. Máme každý svou. Vyrážíme po Čechách, ale i do ciziny, třeba do Itálie, odkud vespařská kultura pochází. Se ženou jsme se vlastně přes vespařský facebook seznámili. Ona žila sedm let v Berlíně, koupila si skútr a potřebovala s něčím poradit. Já si ho zase kdysi půjčil na jedný dovolený a úplně jsem se do něj zbláznil. Před patnácti lety tady nebyla ta komunita tak silná. Tvořili ji vesměs italský expati (Italové pracující v Česku – pozn. aut.), který sem fenomén vespy dotáhli, a pár Čechů. Občas mi dali pod řemen sedla pozvánku, ať se k nim dám. Rok jsem odolával, říkal jsem si, že nemám čas na nějaký pionýrský kraviny, ale pak jsem jednou přijel na jejich schůzi a zjistil jsem, že jsou to bezva lidi, že se i smějeme stejným věcem. Pozvali mě na výlet a já s nimi začal jezdit. Parta se rozrůstala. Pak jsme se rozhodli, že pojedeme do Terstu, kde bývá velký sraz. Je to dobře položený místo pro Italy, Rakušáky i vespaře z Balkánu.

No ale pro vespaře z Prahy je to trochu z ruky. Jak dlouho jste tam jeli?
Dva dny, je to sedm set kiláků. Každý den dáme 350 kilometrů, dvě tři pumpy, kafíčka… Celkem deset hodin, mimo dálnice. Dokonce jsem to jel dvakrát sám a z Terstu dvakrát domů nonstop. Cesta trvala dvanáct hodin, pršelo a u tunelů nahoře v horách bylo deset stupňů. I při takovéhle zábavě si sáhnete na něco, na co nejste v běžném životě zvyklý. Jektáte zimou zuby, chce se vám čůrat, máte hlad… V divadle se pořád zabýváte sofistikovanými myšlenkami, jak věc správně podat, psychologií postavy, ale na silnici v dešti najednou řešíte základní věci člověka a ruce si hřejete pod fukarem na záchodě. Tehdy jsme si s prezidentem klubu Víťou Křížem říkali – proč jsme se, do háje, nedali třeba na numismatiku?

Krizi středního věku jste taky ujel na vespě?
Nějak se mi nedostala k tělu, asi proto, že jsem neustále obklopenej mladými lidmi a taky mám ty mladý manželky, který mi úplně nedovolí zfotrovatět. Ačkoli padesátka samozřejmě byla určitý zlom. Ona každá dekáda v životě má něco. Já ale vždycky spíš pochyboval o smyslu svý práce.

Mimochodem, když si povídáme pro magazín Hobby, přiložil jste ruku k dílu i při rekonstrukci chaty?
Třeba zateplení jsem dělal spolu s kamarádem a myslím, že jsem mu byl k ruce jako důstojný parťák. Mě nebaví titěrný věci, třeba montovat vypínače. Vidím blbě na dálku, takže na blízko si musím brýle sundat. Jenže pak šmátrám po odloženým šroubováku, tak si je zase musím nandat a tak pořád dokola… Před elektrikou, vodou a plynem mám velkej respekt. Líbí se mi spíš velký výzvy, jako třeba někam transportovat velký kámen, řezat silný kmeny, sekat dřevo. I to sečení louky mě baví. Trávu si bere soused pro králíky, druhou půlku pak lesníci jako seno do krmelců.

Četl jsem, že máte vztah k architektuře. Váš tatínek byl známý scénograf, ta záliba vám tedy zřejmě uvízla v genech.
Odmalička nás vodil po výstavách, různých stavbách, hradech a zámcích. Díky němu taky tyhle věci dnes chápu jako součást života, ne jen jako nějakou vzdálenou nadstavbu. A vedu k téhle všímavosti i děti. Není to od věci. Vzpomínám si, jak jsme po revoluci opovrhovali vším brutalistním, a dnes se k tomu vracíme. Zrovna Nová scéna, kde hrajeme, je výlohou brutalismu ve vší čistotě. Trvalo mi, než jsem se ji naučil mít rád, než jsem objevil její jinou krásu.

Měl jsem na gymnáziu třídního, který Novou scénu, tehdy ještě relativně nový architektonický počin, nenáviděl. Na začátku hodiny míval takové kritické etudy, které se týkaly všeho možného, ale Novou scénou začínaly, nebo končily. Nebo obojí.
Můj otec zase nenáviděl „brusel“. Ať to byl nábytek, ty stolky s tenkýma nohama, sklo, nebo něco jiného, cokoli, co mělo tenhle bruselsko-výstavní rukopis a ambice 60. let, považoval za pakulturu. Měl rád funkcionalismus. Také nás nutil malovat a kreslit. Maminka zase znamenitě dělala grafiku textu a písma.

Takže se doplňovali.
Táta udělal výtvarno a máma ho doplnila textem. Dělala mu divadelní plakáty. Byli v dobré symbióze, ale zároveň nesmiřitelný kritici. Táta měl třeba problém s mým fungováním v divadle. On učil scénografii na DAMU. Říkal, že mě chválit nebude, že by mě to nikam neposunulo. Dokonce jsme spolu něco dělali, já režíroval, on dělal scénu. Když nebyl v roli otce, kupodivu to fungovalo.

Byl váš otec zručný?
On byl spíš člověkem představy. Kvůli přestavbě domu, který naši po revoluci koupili v Pardubicích, si třeba vyrobil jeho maketu – nahoře si totiž naplánoval ateliér. Ale když jsme něco dělali spolu, to jsme se často hodně nasmáli. Říkali jsme si Pat a Mat, měli jsme i jejich popěvek. Takže kutil taky zrovna nebyl. Jo, uměl pracovat výtvarně, třeba s dláty, z lipového špalku vytesal hlavu Mefista jako nic. Ale technický věci, šroubováky a technologie, to mu nic moc neříkalo. Jednou jsme mámě spravovali pergolu, a už jen uříznout rovně lať nám činilo problém. Jindy jsme zase řezali koberec, aby pasoval do nějaké niky, a samozřejmě jsme ho uřízli obráceně.

Prý máte rád industriální památky?
Ano, mám i krásné obrazové knihy, které u nás na tohle téma vyšly. S tátou jsme prolézali fabriky v Jizerských horách, kde jsme měli chalupu. Ty továrny byly už v 80. letech v zoufalým stavu, ale ta krása snoubící se s účelností se neztratila. Táta měl sen, že si koupí komín. Maminka se ho opatrně ptala, co s ním zamýšlí, a on řekl, že si vleze dovnitř, lehne si tam a bude tou dírou nahoře koukat do nebe. Taky mám rád přehrady, sypaný i betonový, cítím za nimi energii zadržený vody. Chalupu jsme měli právě kousek od Souše, tragicky protržený přehrady. Vždycky mě potěší, když se při výstavbě, i tady u nás na Žižkově, něco zachová, třeba zrovna komín. Ale nejsem sentimentální, nevadí mi, když se staré stavby přestaví či upraví, jen mě těší, když se jim dá nová šance a dostanou třeba nový smysl. Mimochodem, to víte, že si Fanánek (Lou Fanánek Hagen, zpěvák a textař Tří sester – pozn. aut.) do svých devatenácti myslel, že Podolská vodárna je Národní divadlo? Zkrátka z toho svýho Spořilova asi do Prahy moc nejezdil.

David Matásek

Narodil se v roce 1963 v Praze. Vystudoval pražskou konzervatoř. V letech 1984–1991 byl na volné noze. Od roku 1991 byl členem činohry Národního divadla, kde hrál např. v Racinově hře Britannicus (Nero). V roce 1995 nastoupil do Divadla Komedie, kde vystupoval mj. jako Petruccio ve Zkrocení zlé ženy. Roku 2002 se vrátil zpět do činohry Národního divadla.

V roce 1987 založil David Matásek spolu s Danielem Landou skupinu Orlík, která se však zanedlouho po vydání alb Oi! a Demise! rozpadla. Poté působil jako kytarista ve skupině Hagen Baden.

Na televizní obrazovce ho proslavila především role Kendyho v „básnické sérii“ Dušana Kleina. Z dalších filmových a televizních počinů můžeme jmenovat např. Čekání na Patrika (1988), Jedna ruka netleská (2003) nebo seriál Polda.