Čech tvoří unikátní obrazy z přírodních pigmentů. Prodávají se za desetitisíce

Jak sám říká, k tvorbě ho přivedlo setkání se smrtí, kdy po studiu pracoval s lidmi s vysokým stupněm Alzheimerovy choroby. Uvědomění vlastní smrtelnosti v něm vyvolalo touhu po sobě něco hmatatelného zanechat. Dnes se jeho obrazy prodávají za desetitisíce a chystá toho mnohem víc.

Jaká byla Vaše cesta k umění? Je to obor, ke kterému jste tíhnul už třeba v dětství?
Vůbec ne. Maloval jsem jako malý, ale asi jako každé druhé dítě. Nikdy by mě nenapadlo, že budu tvořit něco takového. Vystudoval jsem zdravotnickou školu, a právě v nemocnici jsem začal svoji pracovní kariéru. Staral jsem se o lidi s vysokým stupněm Alzheimerovy choroby na uzavřeném oddělení. Nijak jsem tehdy nepřemýšlel o tom, co bude s mojí budoucností. Změnily to až ty zkušenosti uvnitř. Hráli jsme společenské hry, zpívali sprosté písničky, vyprávěli si příběhy a trávili spolu čas jako doma. Když byla nějaká paní smutná, vzal jsem ji na noční potají tančit na zesílené rádio. Měl jsem k nim silné pouto a s láskou na ně vzpomínám.

Mělo to ale i svoji druhou stranu, která mě přiměla dospět. Často jsem se setkával se smrtí. Pod rukama mi umírali lidé, se nimiž jsem se před pár dny řehtal. Doprovázet je na druhou stranu bylo to nejtěžší, co jsem kdy dělal. Došlo mi, že jednou to budu já. Díky těmto myšlenkám jsem se stal člověkem, kterým jsem dnes. Než někdo bude na smrtelné posteli za ruku držet mě, chci mít jistotu, že něco zanechám. Proto ty obrazy, jsou to moje stopy.

Tvoříte obrazy z epoxidu. Jak vypadá proces tvorby takového díla?
Ze začátku to nebylo těžké. Spojil jsem podle návodu dva materiály (epoxid a tvrdidlo), přidal barvu a vylil na plátno. Tato technika se nazývá pouring. Popravdě to není nic, čím bych se mohl chlubit; tohle zvládne i dítě.

Když jsem ale přemýšlel, jak vytvořit vzhled zamrzlého jezera, skalnatého území, řeky nebo jak ve svém díle využít zlato, fluorescenci, vlastní barvy, na tohle žádné návody neexistovaly. Musel jsem vymyslet vlastní techniky. Z běžného jednodenního „vrzu“ v ateliéru se tak staly několikaměsíční projekty.

Jako pomůcky používám roztavený vosk a modelínu, které poté musím odstranit. A jako každý umělec i štětce. Mám výhodu, že si „plátno“ můžu vytvořit sám – z epoxidu. Po vytvrdnutí na něj mohu nanášet další vrstvy barev a opět to přelévat epoxidem. I když má obraz ve finále třeba deset vrstev, musím nad každou z nich přemýšlet, aby byly vidět přesně tak, jak chci. Pokud pochybím, už to tak lehce neopravím. Jde to, ale určitě mi nebude stačit hadřík, potřebuji na to brusku. Mohu si hrát se skrytými detaily. Třeba vytvořit obraz, jehož určité části budou vidět jen z jednoho úhlu, obraz, který bude v noci svítit anebo vonět po přírodní smole.

Čím složitější dílo jsem měl před sebou, tím větší mi bylo výzvou. Když se dnes podívám zpět, jsem pyšný na to, co jsem dokázal. Proměnil jsem třeba pryskyřici smrků v barvu a vytvořil obraz, který bude navždy dokazovat, že i s něčím tak „obyčejným“, jako je smůla, lze vytvořit moderní obraz.

Neříká si ona, ale ono. Háčkuje extravagantní kukly i kabelky s vemenem

Kdybych byla slepý člověk, jak byste mi popsal svůj umělecký styl?
To je těžká otázka. Asi bych mluvil o pocitech, které ve mně práce na obrazech a samotná inspirace vzbuzují.

Zkuste si představit hejno ptáků. Pokud jsou přímo nad vámi, nejspíš slyšíte i jejich pohyb. Jejich šum křídel a komunikaci. Existuje jev, pro který v češtině nemáme název, ale v angličtině se nazývá Murmuration. Pro vytvoření obrazců není potřeba nijak velké hejno, ale pokud jich jsou ve vzduchu desetitisíce, vzniká něco, co mě dokáže ohromit.

Na Zemi existují pláže, které se při jakémkoliv pohybu vody rozzáří modře. Způsobuje to plankton, a to pouze v letním období na vybraných místech světa.

Má díla jsou inspirována těmito jevy, a to nejenom ze Země. Ukazuji je v jiném podání, na které si můžete i sáhnout.

Kde ještě čerpáte inspiraci?
Mé začátky hodně ovlivnila umělkyně Kim Rose. Zažehla jiskru myšlenky: „Já chci taky umět to, co dělá!“ Držel jsem se všech malinkých kroků, které na internetu sdílela. Učil jsem se podle toho. Ale i když jsem na začátku dělal vše jako ona, dnes – po čtyřech letech praxe – mám už primární inspiraci v přírodě. A Bože, taky děkuju za všechny dokumenty o vesmíru, bez nich by většina z mých děl nevznikla.

Tvoříte abstraktní obrazy, ve kterých si může každý nalézt „to svoje“. Jak to ale máte Vy – znázorňují Vaše díla konkrétní motivy?
Na výstavách se mi stávalo, že lidé v mých obrazech viděli i něco úplně nového. Popravdě mě to vždy pobavilo. Ale ano, každý z nich má konkrétní motiv. Ať už se jedná o krvavé řeky na Arktidě, z Vesmíru viditelnou fluorescenci planktonu nebo propracovaný zrak orlů z výše 1,5 kilometru nad zemí. Snažím se skrze obrazy ukázat, že něco takového existuje.

Vaše tvorba je velmi zajímavá i tím, že používáte vlastní barvy. Co Vás k tomu vedlo a jak dlouho se výrobě vlastních pigmentů věnujete?
Vždy, když jsem otevřel tubu s barvou, jako první se dostavila „rána do nosu“. Zažíval jsem to tak často, až se to stalo normální. Jenže tohle v minulosti vůbec nebylo, a i přesto vznikala mistrovská díla. Umělci nekupovali barvy z chemických továren, vyráběli si je sami.

Já ještě nejsem na sto procentech s využíváním vlastních barev. Některé pigmenty se mi zatím nepovedlo zcela nahradit, ale dělám na tom. Dostal jsem se do bodu, že když existuje přírodní varianta, nechci pracovat s toxickými barvami. Učím se ze starých receptur, jak extrahovat pigment. Můžeme vzít kámen, kořeny rostlin, mízu stromů, hmyz, kosti nebo semena a tohle všechno pomocí receptů, které dávno existují, proměnit v barvu.

Přivedla mě k tomu náhodná myšlenka propojit šelak – materiál, který produkuje hmyz z Thajska – s obrazem. Fascinovalo mě pracovat s barvou, kterou doslova vytrousil hmyz z druhého konce světa. A jelikož byl pokus úspěšný, chtěl jsem zkusit něco dalšího.

Zkuste, prosím, laicky vysvětlit, jak takový proces výroby pigmentu probíhá.
Nejjednodušší na vysvětlení je proměna kamene v pigment. Pokud máte jednobarevný kámen, třeba červený Vermilion (rumělka), stačí ho jen rozdrtit pomocí kladiva, hmoždíře a v následné vodní filtraci oddělit nečistoty od barvy. Zamícháte tekutinu a to, co vlivem sedimentace spadne na dno sklenice, je odpad. Obarvenou tekutinu přelijete do kávového filtru a nechat vykapat. Zbylý prášek je připravený k výrobě barvy.

Někdy je u vícebarevného kamene extrakce složitější. A tohle je jen začátek. Například můj oblíbený lapis lazuli obsahuje desítky materiálů od pyritu, sodalitu po kalcit; výsledný rozdrcený prach ještě musí projít Cenniniho metodou extrakce ultramarínové modři. V ní, jednoduše řečeno, spojíte tři různé materiály – mastichu, borovicovou pryskyřici a včelí vosk. Ty smícháte s nadrceným práškem a po několika dnech ve vodní lázni vzniklou hmotu mačkáte, dokud nepřestane vydávat ultramarínovou modř.

Dokonalé snímky Měsíce. Brazilec si hraje s kompozicí, jeho fotky obdivuje svět

Jaké barvy lze přírodně vyrobit?
Naprosto všechny barvy, které si umíme představit, už v přírodě existují. Na nás je jen jejich extrakce. Hnědá je často obsažena v kamenech nebo hlínách. Krásnou černou získáte z vypálených kostí (kostní čerň) nebo pecek ovocných stromů, které musí projít žárem v uzavřené nádobě. Červenou pak z kamenů, květů růže, rudých kořenů mořeny barvířské (turecká červeň) anebo mízy stromu (dračí krev). A nádherná modrá se dá vyrobit z indigovníku.

Je nějaký odstín, který je byste rád používal, ale jeho výroba je příliš složitá?
Jednou bych si přál vytvořit takové množství ultramarinové modři, aby stačila pro výrobu jednoho z větších obrazů. Výroba něčeho takového je ale časově a finančně náročnější. Tady musím uznat, že to tovární náhražky mají „zmáklý“ dobře.

Jak obtížné je uživit se jako umělec? A uživí Vás v současnosti Vaše tvorba?
Nikdy jsem se nedostal do fáze, kdy bych řekl, že si „chrochtám“. Neustále vymýšlím varianty, jak svou kariéru nastavit tak, abych už žádnou jinou práci nepotřeboval. Když vidím reakce lidí na sociálních sítích na tvorbu vlastních barev, myslím, že jsem na správné cestě. Dostávám denně zprávy od jiných umělců, jak je moje práce motivuje. Chtějí se se mnou bavit, každého z nich si vážím. Nedostal jsem nikdy nic zadarmo, a pokud jsem z ničeho dokázal vybudovat tohle, proč by nemohli oni? Dnes nevědomky dělám to samé, co mi kdysi způsobila Kim Rose.

Vtipné je, že na začátku jsem chtěl cílit jenom na klienty a každý umělec byl pro mě potenciální hrozba. Říkal jsem si, že přece nemůžu učit druhé, co umím. Co když je naučím něco, díky čemu mi „čorknou“ klienta? Dnes jsou právě i tito „obávaní“ umělci mými klienty. Brzy mám v plánu spouštět web s prodejem vlastních barev. To největší teprve začíná!

Co je podle Vás klíčem k tomu, aby člověk v uměleckém světě uspěl? Jen talent, předpokládám, nestačí…
Kéž bych měl v ruce ten správný klíč… Podle toho, co jsem okoukal u svých kolegů a z vlastních zkušeností, tak je to asi shluk vícero faktorů. Umělec by měl nějakým způsobem vyčnívat, mít svůj styl, který v lidech vyvolává něco nového. Sleduji třeba umělkyni, která se proslavila díky malbě mopem na podlahu. Zároveň je to i o praxi a dlouhodobém působení. Kupci chtějí mít jistotu, že obraz „poroste“ společně s renomé umělce.

Je to o vůli. Člověk musí vydržet opravdu dlouho a snažit se i přesto, že má nulové výsledky. Než jsem našel svého prvního kupce, pár let to trvalo. Samozřejmě to bylo ovlivněno i cenou, protože má díla nejsou nejlevnější. Myslím, že v tom jsem to měl složitější. Bez zkušeností jsem se hned tvrdohlavě vrhl na vrcholnou úroveň.

Kde můžou lidé Vaši práci obdivovat? Pořádáte i výstavy?
Pořádal jsem čtyři vernisáže a dnes mám jednu stále aktivní v Ottendorferově vile ve Svitavách. O dalších zatím nepřemýšlím, i když je to velká událost v umělcově životě.

Co Vám udělalo v poslední době největší radost?
Nedávno jsem si splnil jeden obrovský sen a stal se ze mě podnikatel. Samozřejmě nesmím zapomenout na možnost poskytnut rozhovor Deníku. Mám také radost, že má práce někoho inspiruje.