K televizi a k natáčení vás už v dětství přivedla maminka…
Máma byla produkční a pak vedoucí výroby (Marča Arichteva – pozn. aut.) a já za ní chodil přes léto na brigádu. Třeba ke kopírce, k faxu nebo do komparzu… Strejda byl kameraman a jeho žena šéfredaktorkou rozhlasu v Hradci.

Bez práce to ale nejde.
Vždy je potřeba pracovitost, ale asi i kus štěstí. Když máma viděla, že mě tahle práce baví, nebránila mi, naopak mi se spoustou věcí poradila. Potkal jsem se tak třeba se Zdeňkem Zelenkou, který je výrazně autorský, s Dušanem Kleinem, který vyniká v precizní přípravě, nebo s Viktorem Polesným. Ten zase vnáší do práce lehkost a nadhled. S ním jsem se setkával hodně, i mimo plac, jezdili jsme na kole, hráli squash. Od něj i od ostatních jsem se moc naučil. Měl jsem štěstí ve škole života. Každopádně, jako režisér si musím umět vybrat lidi, kteří všechno, co připravujeme, umí lépe než já. To byla jedna z nejlepších rad, které jsem do života dostal: nebýt ješitný a nemyslet si, že vše umím nejlíp.

Děláme spolu rozhovor pro rubriku Hobby. V téhle souvislosti mě napadá, že v seriálu Vyprávěj je téma kutilství dost zastoupeno. Není divu, vždyť patřilo ke spolehlivým únikům z tehdejší normalizační nehybnosti, kterou seriál také popisuje.
Vyprávěj má sto patnáct dílů a kutění je v něm opravdu hodně. Pozorný divák si všimne, že postavy často něco kutí, opravují, vyrábějí, zavařují, šijou, jezdí na vodu… Děti chodí do kroužku mladých elektrotechniků. Já byl stejný, s tátou jsme lepili letadýlka nebo sestrojovali rádia, kupovali ty ruský krabice a šroubovali a pájeli. Táta přitom nebyl žádný technik.

Váš otec je Bulhar, že?
Naše rodina pochází z Bulharska, z jedné vesnice. Byli to většinou zahradníci a v Čechách pobývali už od třicátých let. Definitivně tu zakotvil náš děda v roce 1946. Máma se narodila už tady. Táta vystudoval kulturně osvětovou školu. Když se za mámou přistěhoval, neměl zdejší vzdělání, a tak začal pracovat na stavbách, což byl velký ústupek z toho, co chtěl kdy dělat. Pak dlouho pracoval v Nové huti Klementa Gottwalda u vysokých pecí. Po revoluci si otevřel krámek, ale nově vznikajícím supermarketům se špatně konkurovalo, tak skončil. Obětoval svoje životní plány, aby se postaral o rodinu a uživil ji.

Koníčky jste si ale užil s ním i sám. Je to tak?
Vždyť víte, jak to bývalo. Hodně jsme žili venku. S bráchou jsme vyrůstali v Havířově, nejmladším městě republiky, ve „městě květů“. Klasicky: škola, fotbal, odpoledne bojovky na dvorku. Místo pionýra jsem hrával stolní tenis. Taky jsem běhal orientační rádiový běh – takzvanou lišku. To byl asi můj největší koníček. Byl jsem patnáctý v republice. Chodili jsme do Stanice mladých techniků a přírodovědců pod Svazarmem. Skvělý klukovský dětství. Pět let jsem trávil víkendy na závodech v různých koutech republiky.

Jaké máte záliby dnes?
Přestěhoval jsem se do Prahy, která mi opravdu učarovala. Už se mi odsud nechtělo. Jen jsem po letech života v centru zatoužil po troše klidu, a tak teď bydlíme spíše na okraji. Ve Slivenci. Máme byt se zahrádkou, takže řešíme drobné řemeslné věci. Během první koronavirové pauzy jsme se pustili do její úpravy. Zrekultivovali jsme trávník, vystavěli novou zeď ze ztraceného bednění a obkladem. Zachránilo nás, že otevřeli hobby-prodejny. Taky jsme realizovali novou koupelnu, což je hodně zásluha mé ženy Veroniky (herečka Veronika Arichteva – pozn. aut.). Mimo svou profesi je úspěšnou instagramovou influencerkou. Díky spolupráci s partnery, kteří vyhledávají internetové prezentace, pak můžeme některé naše nápady realizovat s jejich podporou. To jsou tedy naše projekty „dům a zahrada“. Sem patří i náš nový sen. Zamilovali jsme se do jednoho domu z 19. století. Udělali jsme životní rozhodnutí jej koupit a citlivě se vším respektem kompletně zrekonstruovat. Je to velká výzva. Tady právě budeme rádi za každého partnera, který by nám s realizací pomohl.

A co nějaké čistě osobní hobby?
Mým koníčkem je historie, mám spoustu knih o novodobé historii Československa, od vzniku republiky a dál. Také schraňuju stará vydání malých modlitebních knížek a mám rád životopisné knihy o režisérech. Zajímají mě historicko-politické souvislosti. V době, kdy se objevila pandemie, najela mi v hlavě španělská chřipka. Tehdy to bylo mnohem horší, navíc v letech, kdy medicína a možnosti zdravotní péče nebyly zdaleka tak vyspělé jako dnes. Druhá věc je hospodářsko-politické hledisko. Lidé nebyli v takové míře závislí na systému, a proto se s jakoukoli krizí mohli podle mě vyrovnat lépe. Baví mě zkrátka dozvídat se stále něco nového a konfrontovat různé teorie. Myslím, že to je jeden mých čistě osobních koníčků, který mi zůstane navždy.

Když jsme spolu mluvili poprvé, zmiňoval jste vaši chalupu.
Chalupa v Jizerkách je milované místo. Vlastně jsem se k ní přiženil, protože patří otci Veroniky. Jezdí tam tedy obě jeho dcery s rodinami, Veroničin strýc s rodinou a k tomu taky tři psi. Je fajn trávit čas v tak velké rodině. Hrajeme hry, pořádáme turnaje pro děti, vedeme noční debaty, děláme všechno, co k chalupě patří. Loni jsme si udělali radost a postavili infrasaunu. Klasickou jsme nevolili - zejména kvůli tchánově srdíčku. Chalupa, to jsou ale i povinnosti k zajištění jejího chodu. Topíme si sami, takže se musíme postarat o zásoby briket a dřeva. Takhle jsem si vysloužil svou první cestu sanitkou, když jsem zkoušel novou sekeru. A to se mi do nohy jen zhoupla!

Pomineme-li podobné nehody, může být kutilství duševní regenerací.
Máme na chalupě dílničku, díky níž udržujeme různé věci ve funkčním stavu. Tchán je shánčlivý a pořizuje všelijaký nábytek, který je třeba udržovat v kondici. Chalupa byla a pořád je dobrý únik. Hrozně rádi tam třeba opékáme buřty. Jak to jen trochu jde, už beru klacky a jde se na to.

Sportujete ještě?
Tak jako v dětství už nesportuju. Místo toho jsem se vrátil ke kytaře. Stáhnul jsem si aplikaci s písničkama, oprášil „elektriku“ a kombo a hraju si. Teď, když se nikam nesmí, bych si mohl užívat i hraní počítačových her. Jenže to je bohužel něco, co mi vážně nejde. Hrál jsem se synem fotbal, FIFU. Dokonce i sám, protože jsem na něj musel trénovat. Všechny zápasy jsem prohrál -– dnešní děti jsou v těchhle věcech hrozně obratný.

Jak vlastně zvládáte koronavirová omezení?
Z mnoha důvodů mě s..e, jak dlouho to trvá. I když, nechci se rouhat, ale jedno pozitivum v téhle situaci vidím. Kvůli výpadku mám více času na rodinu – na ženu, na syny. Máme samozřejmě kliku, že pořád nějak vyděláváme, protože kdybych byl ve stresu, že neuživím rodinu, cítil bych se pod tlakem. Ale dělal bych cokoliv, abych se o ně postaral. Práce se nebojím a baví mně. Asi to mám po tátovi. Víte, nikdy jsem netoužil být výhradně režisérem a ničím jiným. Takže bych mohl asi dělat poctivě cokoliv jiného, aniž bych se cítil nešťastný. Teď například trochu pomáhám manželce s realizací jejích instagramových nápadů. Ona je jako malá kreativní agentura: od nápadu přes realizaci k prezentaci. Vlastně se tak trochu věnuju všemu, co mi v životě zkříží cestu.

Biser Arichtev (*1976)
Režisér s bulharskými kořeny nejprve vystudoval obchodní akademii, až poté SVOŠ filmovou a přípravný ročník FAMU. Podílel se na několika filmových projektech, například na dramatech Lebensborn – pramen života, Bathory, Tobruk či pohádce Dešťová víla. Jako režisér se v průběhu natáčení ujal seriálu Horákovi, režíroval i seriál Vyprávěj. V roce 2014 bodoval na televizních obrazovkách další historický seriál – První republika, kde jednu z hlavních rolí ztvárnila režisérova nynější žena Veronika Arichteva (rozená Nová). Biser Arichtev je i hudebníkem, byl kytaristou v začátcích kapely Kryštof, kde dnes hraje na baskytaru jeho bratr Nikolaj. Biser Arichtev má se svou ženou Veronikou syna, jemuž dali jméno Luka Christo, z předchozího vztahu má syna Teodosia.