Slétl k pampelišce a ptá se jí: "Milá pampeliško, co mám udělat, abych byl krásně barevný jako ostatní motýlci? Pomůžeš mi, prosím?" Pampeliška se zamyslela a povídá: "Pomůžu ti, motýlku. Když budeš pracovitý a budeš opylovat kytky na paloučku, věřím, že ti pak každá dá trošku barvy ze svého okvětního lístku…" Motýlek poděkoval a dal se do práce. Letěl mezi vlčí máky, pak za pomněnkami, opyloval chrpy a další luční květinky. Pečlivě pracoval a květinky mu za odměnu daly trochu barvičky ze svých okvětních lístků. Za chvíli měl motýlek na sobě spoustu barev.

Prohlížel se v kapce rosy a měl radost. "Hmm, jsem to ale pěkný motýl, mám barvy jako ostatní. Chtěl bych ještě nějakou barvu, takovou, jakou na svých křídlech žádný jiný motýl nemá." Poletoval po palouku sem a tam a přemýšlel. Už byl večer a sluníčko zalilo nebe svými zlatými paprsky… "To je ono, chci mít na svých křídlech zlatou barvu." Sluníčko mezitím zašlo a motýlek se nemohl dočkat rána.

Brzy ráno při východu slunce vyletěl, letěl tak vysoko, jak jen dokázal. "Slunce, sluníčko, prosím, slyšíš mě?“ Sluníčko shlédlo dolů z nebe a uvidělo malého motýlka. „Motýlku, ty ses odvážil až tak vysoko? A proč mě voláš?“ A tak motýlek všechno sluníčku pověděl, jak pilně pracoval a dostal barvy od kytek a že by měl rád ještě jednu výjimečnou barvu na svých křídlech, jakou žádný jiný motýlek nemá. Sluníčko se zamyslelo a povídá: „Hmm, za to že jsi byl tak pracovitý a vidím, že jsi i odvážný, ti pomůžu, i když se do pozemského života moc plést nemám…“ Slunce ukázalo svým zlatým paprskem na křidélka motýla a namalovalo mu tam krásná zlatá kola. „Ale to ti povídám, nikomu o tom nesmíš říct,“ dodalo sluníčko. Nadšený motýlek poděkoval a slíbil, že to bude jejich tajemství.

Honza a jeho zvířátka se museli vypořádat se sedmihlavým drakem.
Pohádka O Honzovi

Sotva se vrátil domů na louku, seběhlo se kolem něho tolik broučků, slétli se ostatní motýlci, včelky i mušky. Všichni byli zvědaví na motýla se zlatou barvou na křídlech. Motýlek byl ze začátku překvapený takovým zájmem, ale po chvíli se mu to zalíbilo a začal se vychloubat. Brzy se stal na louce slavným a každé ráno se naparoval na té nejvyšší kytce. Ostatním motýlkům to nedalo a každý den se ho ptali, kde k té zlaté ozdobě přišel, motýlek ale mlčel.

Jednoho dne se opět vystavil na nejvyšší kytičce, pyšnil se a blýskal zlatou barvu na všechny strany. Motýli na něj začali dorážet: „Motýlku, no tak, tak se nám pochlub, kde jsi k té kráse přišel, určitě to nebylo jednoduché, ale ty jsi to dokázal a mohl by ses nám tím přece pochlubit, ne?“ Jakmile motýlek uslyšel, že by se zase měl čím chlubit, rázem zapomněl na svůj slib sluníčku a začal vyprávět. „hmm, tak vám tedy povím, zlatou barvu mi dalo samo slunce, vyletěl jsem až k němu do nebe a řekl jsem mu, že chci barvu, kterou žádný jiný motýl nemá, a víte co, když budu chtít, řeknu mu zase a udělá mi křidélka třeba úplně celá zlatá, cha!“

Sluníčko všechno slyšelo, vykouklo zpoza mraku a z nebe svým silným hlasem zavolalo: „I ty pyšný a nevděčný motýlku, no, jak chceš!“ Svým zlatým paprskem zamířilo na motýla a oslnivou září zalilo celý palouk. Jakmile se všichni rozkoukali, na palouku zářil široko daleko náš motýlek, měl celá křídla ze zlata. Ten byl nadšený a pyšně volal: „Ha, no vidíte, já jsem vám to říkal.“ Už už se chtěl rozletět a pochlubit se tou nádherou, ale nešlo to. Křídla mu pod tíhou zlaté barvy ztěžkla a motýlek nemohl létat, jen velmi obtížně udělal pár kroků a pak vysílený padl.

Chaloupka smutné paní.
Maněnka vypráví: Pohádka O smutné paní

„Co se to stalo, co jen budu dělat? Nemohu létat, chodit, nemohu se jít chlubit svými zlatými křídly …“ Jenže brzy mu došlo, že se nemůže letět napít nektaru z květů a že nedosáhne na kapky rosy v trávě. Ostatní se mu začali smát: „To máš za to, že jsi byl tak pyšný, sice máš zlatá křídla, ale jinak nemáš nic.“ Motýlek byl rázem nešťastný, začal plakat a prosit sluníčko o odpuštění. Jenže to už ho neslyšelo, právě zapadlo.

Broučci, motýlci a všichni ostatní se pomalu rozešli a šli spát. Motýlek osaměl. Na nebi vyšel měsíc. Motýl tiše naříkal a litoval toho, co udělal, podíval se na měsíc a povídá: „Ach měsíčku, byl jsem pyšný a ten obdiv všech mi stoupl do hlavy, teď jsem tady zůstal sám a nemůžu se ani hnout, zradil jsem sluníčko, a tak jsem dopadl.“ Měsíc mlčky poslouchal. „Prosím, měsíčku, je mi to vše tak líto, nemůžeš mi pomoci ty?“ Měsíček se chvíli zamyslel a svým tenkým stříbrným hlasem povídá: „Mohu ti pomoci, zlatý motýlku, ale neudělám to. Tys zklamal slunce, jeho pros o odpuštění a pomoc. Nemohu a nechci zasahovat do jeho rozhodnutí.“ Jak to měsíc dořekl, schoval se za mrak. Motýlek zůstal na tmavé spící louce úplně sám, jen jeho těžká zlatá křídla sem tam probleskla tmou, cítil se opuštěný a bez naděje…

Když se noc střídala se dnem a měsíc předával na obloze pomyslné žezlo slunci, povídá: „Slunce, motýl se zlatými křídly mě v noci prosil o pomoc, vše mu je moc líto, myslím, že jsi ho vytrestalo dost.“ „Oceňuji tvoji přímluvu, milý měsíčku, samo se přesvědčím, jen co vyjdu nad loukou.“ Když na louku zasvítily první sluneční paprsky, motýlek se zaradoval, konečně je tu ráno a s ním i slunce. „Dobré ráno, Sluníčko,“ zavolal opatrně. „Aha, ty, co ještě po mně chceš,“ odpovědělo chladně sluníčko. „Prosím tě o odpuštění, zachoval jsem se k tobě podle a je mi to moc líto. Trest jsem si zasloužil,“ řekl pokorně. „Hmm, vidím, že měsíc měl pravdu, nu dobrá.“

Svým zlatým paprskem se dotklo motýlích křídel a skoro vše bylo pryč, jen pár malých flíčků mu na křídlech nechalo jako připomínku toho, co udělal. „Tak, a jsi zase bílý, bude z tebe bělásek, a i když nejsi barevný, na louku patříš úplně stejně jako všichni ostatní brouci a motýli…“ „Bělásek,“ broukal si motýlek, „to se mi líbí, jsem bělásek, bělásek… luční.“ Poděkoval slunci za pomoc a za radu. Od té doby už nechtěl mít na sobě spoustu barviček, ani se nevychloubal, každý den opyloval luční květiny a bylo mu na louce s ostatními broučky a motýlky hezky.

Autor: Alena Srbená

Pohádkový příběh o motýlkovi, nám do našeho speciálu Pište pohádky zaslala paní Alena Srbená.