Byl tehdy pochmurný den, do křišťálové studánky dopadalo pár kapek deště a po pěšině projížděl starý muž s koňským spřežením a vlečkou, do které nám pokácel pár mladých stromů, nasbíral si plnou mísu jahůdek, nechal po sobě nepořádek, a snažil se svojí vzduchovkou sestřelit pár pěnkav, jež se zrovna chystaly k obědu z krmítka. Naštěstí je minul, protože se mu už klepaly ruce stářím. Ale zastřelil divokou bachyni Bětku.

Vypukla panika, poněvadž bylo na starém sedlákovi vidět, že to nebude jediná jeho kořist. Chystal se dál pustošit náš kraj. A jeho usedlý kůň mu v tom pomáhal. Zvířátka před ním utíkala a schovávala se, kam bylo možné. Jenomže vychytralý pytlák měl v kraji políčeno na zvířátka už nějakou dobu a nastražil po okolí pasti, do nichž se chytl mladý pár srnečků. Justýna a Rostislav, tak se srnečka se srncem jmenují.

„Mně neutečete, bando jedna líná,“ mumlal si pro sebe a jakmile spatřil, že kořist se chytila, naložil si je na vlečku a pokračoval v pytláctví.
„Rudolfe,“ mluvil na svého koně, „mám chuť na králíka na smetaně, ale v mrazničce už žádný není. Tak si to vynahradíme a ulovíme si nějaké zajíce.“ Jeho kůň na souhlas zařehtal.

A jak pronesl, tak se zachoval. Čekal chvíli v keřích, až se někde nějaký mihne. Kolem prosvištěl zajíc Tom, ale byl rychlejší, než si pytlák myslel. Navíc se mu chvěly ruce, proto se rozhodl, že dnešní den mu „úlovky“ stačí.

Liliana je překrásná rozumná víla.
Pohádky květinové víly – kapitola 1. - Liliana z lesní říše

„Hejbni kostrou, mezku stará,“ pobízí svého věrného koně poněkud rozčílen, protože se domníval, že jeho lup bude větší.
Sotva se kůň došoural k jejich statku, starý sedlák uvěznil Justýnu s Richardem do ohrady, kterou narychlo postavil, aby mu neutekli. Na druhý den mělo dojít k tomu nejhoršímu. Chtěl si z nich nasekat maso na chutný guláš a další pochutiny. A neměl mu v tom, kdo zabránit.
Justýna s Richardem se nejdříve smýkali a bránili, jak mohli, ale nebylo jim to nic platno. Ohrada byla pevná.

Navečer se sedlák vydal na kopec pro průzračně čistou vodu ze studánky, která byla pro všechny místní obyvatele i další návštěvníky, kteří se ve vsi objevili. Napít se sem dříve chodila i zvěř, ale všichni věděli, jaký starý sedlák je a báli se ho. Dokonce i v obci se povídalo, že pytlačí, ale nikdo mu to nemohl dokázat. Stařec si vždy dával pozor.

„Dobrý večír, panímámo,“ pozdravil babku kořenářku sedící u studánky.
„Dobrý, dobrý,“ odsekla ze slušnosti babička a dál se se sedlákem nebavila, protože věděla, že má nejspíše něco za lubem, když je na ni tak milý. On se totiž starý sedlák s nikým ve vsi nestýkal a s nikým se jen tak nebavil kromě Jozífka. Dávno ho již prokoukli, ale nikdo se mu neodvážil postavit, protože si od něj lidé kupovali mouku se zeleninou. Má totiž rozsáhlá pole. Má také svého koně, který je mu věrný.

Zbytek zvířat však trpí. Jsou pohublí, protože jim pytlák nedává najíst. Slepice nesnášely nějakou dobu vejce, tak si z nich udělal polévku. Kozy mu nedají mléko, ale ty nakonec nechal podvyživené žít.

Motýlci. Ilustrace: Jan Smital
O motýlkovi

Každý druhý den chodí do místního krámku na čerstvé mléko. Dost si na to potrpí. Ani dnes tomu nebylo jinak. Přivstal si už kolem čtvrté a v kamnech zadělal na oheň, aby se mu ohřála voda. Měl velké plány s našimi srnčími kamarády, ale před tím si odskočil do krámku. „Dobrý jitro, ve spolek,“ pozdraví prodavačku a ostatní zákazníky. „Dobrý ráno, hospodáři,“ špitne paní za pultem. „Co to dnes bude?“ dodá, jakmile na pytláka dojde řada. „Jako vždy mi dejte dvě lahvičky čerstvého mléka. A k tomu nějaké to koření,“ konstatuje a dál prodavačce diktuje seznam koření, které hodlá dnes použít.

S díky zaplatí a loučí se, když v tom potká ve dveřích svého druha Jozefa.
„Jozífku, zdravím tě.“
„Dej Pámbu dobrý jitro, Toníku,“ osloví pytláka.
„Stav se dneska o poledni. Bude hostina,“ zašeptá mu do ucha.
Jozífek pochopí, že se u něj něco chystá a s návštěvou neotálí. V poledne tam bude jako o život.

Mezitím co Tonda nakupuje a povídá si s kamarádem u krámku, využije situace veverka Terka a připlíží se k jeho statku. Ani nemusí déle pátrat a spatří obří ohradník. Její srnčí kamarádi ji zbystří. Snaží se být klidní, ale mají o svou kamarádku strach, aby ji pytlák také nechytil. Ale bojí se zbytečně. Veverka Terka by ukázala sedlákovi, zač je toho loket. Vycenila by na něj její svaly, že by se jí bál postavit.

„Zdravím vás, přátelé. Jdu vám na pomoc!“
„Hlavně buď opatrná Veveruško, ať tě pytlák také neuvězní,“ snaží se veverku Terku varovat Justýna s Richardem.
„Nebojte nic! Všechno dobře dopadne!“ sotva to dopoví a už jsou oba mladí přátelé na svobodě.
Než všichni tři prchnou, osvobodí veverka Terka všechna zvířátka a nabádá je, ať utečou k někomu, kdo je nebude týrat hladem. Poslechnou. Jediný, kdo na statku zůstává, je Tondův věrný kůň. Přestože ho Veveruška osvobodila, ani se nepohl. Čekal totiž výprask za to, jak minule s pytlákem pustošili náš kraj. Veverka Terka je však správná, do boje se pouští výhradně tehdy, jakmile není jiné východisko. Pravda, pytlákovi by nejraději natloukla, ale nebude zbytečně vyvolávat potyčky. On už na vše doplatí sám. A jeho kamarád, který ho v tom podporuje, zrovna tak.

Honza a jeho zvířátka se museli vypořádat se sedmihlavým drakem.
Pohádka O Honzovi

„Vzkaž svému pánovi, ať se už nikdy nepřibližuje do našeho kraje, nebo za to zaplatí mnohonásobně víc,“ dala se Veveruška do řeči s koněm, který jí moc dobře rozuměl. Na srozuměnou jen zařehtal, že vzkaz vyřídí.

Když se sedlák vracel domů, měl divný pocit, protože slyšel jen naprosté ticho. Byl zvyklý na to, že zvířata kvílela, co to šlo a najednou se po statku rozlévalo ticho. Když uviděl prázdné ohradníky a klece, rozběhl se, co to šlo. Začal v duchu nadávat a proklínat svého souseda, o kterém si myslel, že v tom má prsty. Jak se řítil, tak zakopl o kámen a zakutálel se i s taškou na betonovou zem. Láhve s mlékem se rozletěly na střepy a on si zlomil nos. Dříve než se vzpamatoval a vydal k lékaři, prohlížel si prázdnou zahradu. Uviděl pouze svého věrného koně, který mu všechno vypověděl.

Najednou se pytlák vyděsil, co vše se mu mohlo stát, kdyby zůstal doma. Od té doby žil skromněji pouze se svým koněm a přestal pytlačit. Na statku začal poctivě hospodařit a lidé si ho zase začali vážit, že je jako za mlada šikovný hospodář.

Jen naší Bětce to život už nezachránilo. Postavili jsme jí pomník a udělali smuteční hostinu. Teď odpočívá v pokoji.

Autor: Jitka Ježková

V příštím díle se dozvíte o dobrodružství, která prožil zraněný ježek Bodlinka i láskyplném políbení, kterého se dočkal. Pohádku si s dětmi na našem webu můžete číst zase zítra!

Kouzelné pohádky ze světa Květinového ráje, jeho okolí i obyvatel, nám zaslala paní Jitka Ježková. Vyprávět vám je bude květinová víla Liliana.