Den jako malovaný, sluníčko svítilo, Květinka si na své zahrádce zpívala a Tydlík se převaloval v postýlce. Měl jít na noční šichtu a ne a ne zabrat. Nakonec vstal, připravil sedmikvítkovou šťávu a šel na zahrádku za Květinkou.

„Květinko,“ volal Tydlík, „pojď si odpočinout, já dnes nějak nemůžu spinkat.“
„Tydlíčku, tetička Heřmanka mi říkala, že na dobré spaní je nejlepší kozlík nebo levandule, já ti tedy něco připravím,“ řekla a jak měla ve zvyku, už běžela do kuchyňky, aby svému Tydlíčkovi pomohla.

Tydlifonek se poškrábal pod čepičkou, pokrčil ramínky a vydal se na louku, která sousedila s rybníčkem Kačokem.
Vrbička ho brzy zpozoroval: „Kampak, Tydlíku, brekeke?“
„Ále, musím nějak nalákat Juzkovu kozu k naší chaloupce, víš, Květinka ji potřebuje na čaj pro spaní, víš?“

Vrbička zůstal s otevřenou pusou, ale co by pro kamaráda neudělal. A tak utrhl tu nejkrásnější kopretinu, co kolem rostla, a vydal se za Tydlíkem ke kozám na nedalekou louku.

Kozy jsou tuze mlsná stvoření a kopretiny mají velmi rády. „Matyldo, Matyldo,“ volali na kozu, ona se tak doopravdy jmenovala, Tydlík s Vrbičkou a šermovali jí kopretinou před nosem.

Matylda s nimi poslušně šla až k chaloupce, kde už Tydlíka netrpělivě vyhlížela Květinka.
„No, Tydlifonku, kde se touláš, tady ti už stydne…“ ale nedořekla to, jen se s údivem zeptala: „Vy dva – pročpak sem vedete Matyldu, chcete snad, aby mi ta mlsná koza sežrala všechny bylinky?“
„Kdepak, brekeke, kdepak,“ začali Tydlík s Vrbičkou dvojhlasně. „To je přece na čaj pro spinkání.“

Květinka se rozesmála, až jí tekly po tvářičce slzičky, ale pak šla k Tydlíkovi, pohladila ho po hlavičce a řekla: „Tydlifone, ty jsi ale popleta, ten čaj je z kozlíku lékařského – to je bylinka a ne koza.“
Vrbička se taky začal smát, popadl Matyldu, těm dvěma zamával a už byl pryč.

Tydlík po bylinkách krásně usnul, a tak šel na večerní šichtu odpočatý. Jako obvykle naskočil na zastávce Juzkovi do tašky a pak na šachtě do fáraček a šlo se. Tydlík se usadil ve svačinové štole a vzpomínal na tatínka a dědečka, jak mu vyprávěli, že podobné kahany, jaké mají oni, tedy skřítkové, měli kdysi v šachtách taky lidé. Jenže lidé jsou nestálí a kahany dávno vyměnili za jakási „či, či, čidla,“ vzpomněl si Tydlík a pozdravil kamaráda, taky skřítka – Ramlíka, který míval s Tydlifonem stejnou šichtu.

Chlapi zrovna svačili a Juzek říkal Ferdovi: „Ty Ferda, joch dišo němug spať, furt ech se převaľovol v lužku a ni a ni spať.“
„Moš recht, Juzek,“ odpověděl Ferda, „cošik je v ľuftě.“

Pak už nemluvili a spolu s ostatními svačili. Najednou si Tydlík všiml, že mu jeho kahan obklopuje modré světýlko a to bylo tuze špatně, znamenalo to, že v šachtě je nebezpečný plyn metan. Tydlík se podíval na Ramlíkův kahan a ten už nesvítil vůbec. To znamená, že začal chybět kyslík. Oba skřítkové se beze slov podívali na sebe a pak na ten lidský vynález – bezpečnostní čidlo.

„Musíme havíře varovat,“ řekl Tydlík.„To musíme,“ odpověděl Ramlík a oba se rozběhli, každý na svou stranu.Tydlík se vyšplhal Juzkovi po fáračkách až k uchu a do něj mu zašeptal: „Uteč, honem pryč, uteč.“

Juzek se podrbal v uchu, ale za chvíli zase slyšel: „Uteč, honem uteč.“
Myslel si, že se mu to zdálo, ale když to uslyšel potřetí, tak položil sbíječku a šel se podívat k čidlu.
„Na do pr…“ ulevil si, když zjistil, že ho někdo omylem nebo schválně vypnul. Zmáčkl knoflík a čidlo se rozezvučelo poplašným signálem. Všichni havíři rázem pochopili, že jim hrozí nebezpečí a honem odcházeli k východu ze štoly, aby se nechali vyvézt nahoru do bezpečí.

„Tuž, synci,“ říkal Juzek už v bezpečí v hospodě, „to mi beztak skřítek haviřski do ucha šeptol, že mum uticť. Muj stařik mi to vyklodali, že tež jich tak kolik razy tyn skřítek uchranil.“
„Tuž na haviřski skřítky,“ připíjeli si všichni a Tydlík s Ramlíkem se pod stolem také radovali, protože havíři jim tam dali též „krygeľ “ piva, jak bývá zvykem, aby skřítkům, které však nikdy vidět nemohou, poděkovali. A tak to všechno dobře dopadlo.

V příštím díle se dozvíte, kterak víla Květinka po zlatém bubínku toužila. Tak nezapomeňte, další příběh o Tydlíkovi si s dětmi na našem webu můžete číst zase zítra!

Pohádkový příběh za své knížky „U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou“ nám do našeho speciálu Pište pohádky zaslala paní Žofie Zejdová ze Šenova. „Hlavní je, aby se to dětem líbilo! Posílám fotografii s Tydlifonkem, který nedal jinak, než že vás musí osobně pozdravit. Tydlík má také velké obavy a říkal mi: "no enem, aby ta ďoucha a všici co to bedum čitať, rozumňali tymu co dřisto Ferda z Juzkym, bo uni mluvjum po šunovski a tymu už ani naši šunovšti gizdi možne něrozumjum." Tak jsem ho uklidnila, že ty dvě, tři věty v našem šenovském nářečí jistě každý pochopí,“ svěřila se Žofie Zejdová.