V Simpsonových je celý svět, říká herec Martin Dejdar. Vášeň ale hledá u sportu

Poslechl jsem si rozhovor, který jste měl v Českém rozhlasu těsně po začátku covidové epidemie. Vzpomínáte si ještě, jak to na jaře 2020 začalo?
Jasně. Začátek byl fajn, čtrnáct dní nebo tři neděle jsme byli doma, nic jsme nedělali, leželi na terase, pouštěli si muziku… Jedli jsme a pili, byl to, řekněme, měsíc prázdnin. Nehrálo se, celkem pohoda, dá se říct. Jenže ta následující měsíce končila. My měli aspoň obnovené natáčení, i když za pekelných podmínek. Ale štáb je měl ještě horší. Všechny veřejné akce ustaly, divadla přestala hrát. A to trvalo minimálně rok a půl.

Dnes už jsme relativně v normálu, ale myslím si, že stoprocentní stav, jaký byl v kultuře a zábavě před covidem, se už nevrátí. Návštěvnost je menší. Na venkově lidi ještě docela chodí, ale v Praze dnes seženete lístky do divadel, ve kterých dřív bývalo dopředu beznadějně vyprodáno. Je fakt, že už třetím rokem žijeme ve zvláštním tlaku, teď k tomu pro změnu přispěla válka. Lidi řeší všechno z domova – kulturu, jídlo, nákupy… Je to jako s biblickými čtyřiceti dny, během nichž dojde k zásadním změnám a lidé si zvyknou.

Simona Babčáková: Krize v partnerských vztazích mě motivovaly nejvíc

Jak se s těžkým časem vypořádáváte vy?
Zrovna já mám hokej, který hraju s partou dalších nadšenců. Nikdo z nás zatím neskončil, ale myslím, že indoorové sporty opustí taky dost lidí, jednoduše proto, že je finančně neutáhnou. Energie jsou drahé a vyvstal problém s vytápěním a svícením v halách. Lidi zaplatili dvě stovky týdně za trénink, jenže osm stovek za týden už hodně z nich nedá. My si pořád chodíme každý týden zahrát, ale třeba exhibiční zápasy se už třetím rokem vůbec nehrají.

Kde trénujete?
Chodíme do Holešovic na starou Spartu. Situace je ovšem blbá. Mělo by se to víc podporovat. Nejednodušší řešení je zavřít sportoviště, jenže to je špatně. Lidi ze sebe potřebujou ten stres dostat. Covid byl zatěžkávací zkouškou i pro rodiny, jak byli všichni přinuceni zůstat dlouho pohromadě.

Martin Dejdar při pilotním projektu Hockey Czech Florida.Zdroj: se souhlasem Martina Dejdara

Taky jste si tím prošli?
My už jsme si tím prošli dávno. Se ženou jsme spolu byli zavření osm měsíců ještě před svatbou, když jsme vyrazili do světa. A známe to i z pobytu v Americe, na Floridě, kde jsme strávili dohromady asi čtyři roky.

Jste z lidí, kteří nepovažují manželství za pouhý „papír“, jímž se liší od soužití nesezdaných párů.
Já to tak prostě mám. Manželství je změna, ne že ne. To není jen papír. Z řady jiných důvodů, nejen kvůli tomu papíru, není zkrátka rozluka tak snadná. Ano, lidé spolu můžou třicet let žít jen tak a tvrdit, že je to stejné, ale to proto, že manželství nepoznali.

Podívejte se, jak jezdí Matěj Dejdar jako Jiří z Poděbrad:

Každý z manželů by měl mít své záliby a životní zájmy, co myslíte?
Chce to vzájemný respekt, dokonce i oboustrannou schopnost umět se upozadit, dát v něčem na čas přednost tomu druhému. A samozřejmě se musíte umět pohádat, to je normální. Nelze mít na všechno stejný názor. To už by se podobalo spíš rezignaci.

Tady poblíž Admirálu jste měli rodinný bar, je to tak?
Bar Kobka. Prostor máme pořád pronajatý, ale momentálně je zavřený. Uvažoval jsem, že se sejdeme tam, jenže uvnitř je hrozná zima. Zavřeno je od půlky srpna. Těžké to bylo nejen kvůli nedostatku zákazníků, ale hlavně kvůli shánění spolehlivého personálu. Prostor je navíc malý, asi jen pro patnáct lidí, a i normálně tady končí sezona v půlce září, pak už je to tu mrtvý. Jsou tady bojovníci, kteří drží, ale ti mají prostor třeba pro padesát hostů.

Andrej Polák si s partnerem otevřel sekáč. Mají kousky po českých hercích

Váš otec byl námořníkem a obeplul svět. Rodina se někdy plavila s ním. Jaké to bylo?
Ano, oni měli čas od času možnost vzít rodinu s sebou. Když jsem byl malej, byli jsme s tátou v Egyptě, tedy já s mámou, ségra už chodila do školy, ta nemohla. Ale pak jsme všichni společně podnikli sedmiměsíční plavbu z Polska až na Filipíny a zpátky. To mi bylo sedm. Táta donutil ségru, aby psala lodní deník… Ještě dnes do něj občas nahlédnu. Suez byl zavřený kvůli izraelsko-arabskému konfliktu, tak jsme museli plout kolem Afriky, přes Durban. Bylo to v roce 1972.

Jaké jste měl dětství?
Úplně super. Pocházím z Chrasti u Chrudimi, kde byla přes ulici obrovská zámecká zahrada, zdroj fantazie, her a všeho možnýho. Odmala jsem hodně sportoval, na stadion jsem to měl na kole dvě minuty, pěšky šest. Hrál jsem s tátou tenis, byla tam dvě fotbalová hřiště, taky jsme hráli bandy hokej (zjednodušeně řečeno: hokej na ledě hraný s míčkem a s pravidly fotbalu – poznémka autora). Táta mi přivezl kolečkový brusle, takže jsem na dvoře sehrál milion utkání „proti Rusákům“. Vždycky jsem hrál, dokud jsem nevyhrál. Měli jsme to kousek do Pardubic, takže jsem byl vždycky „Vláďa Martinec“. Jak zamrzl rybník, už jsme mastili hokej.

Evě Decastelo nová láska svědčí. Za rok má dole 13 kilo a nikdy nevypadala líp

Dobrý fyzický fond a základ ve sportu jste zúročil i v hraní, že?
Určitě mi to otevřelo dveře k mnoha věcem a moc mi to pomohlo. Jednak k setkání s lidmi, s nimiž jsem sport provozoval a provozuju dodnes, ale i k některým rolím, ať už to byl třeba Učitel tance, nebo Maděra ve Zdivočelé zemi. Musel jsem se třeba naučit jezdit na koni, ale šlo mi to docela rychle, protože tělo se na trénink rozpomene a různé pohybové návyky si pamatuje. Dělal jsem totiž sportovní gymnastiku, byl jsem i přeborníkem okresu. Ze svého fyzického základu těžím dodnes.

Hraní na jevišti taky stojí dost energie.
Měl jsem dvoják v divadle Broadway – Mýdlového prince –, tak jsem si vzal chytré hodinky, že si to kaloricky změřím. Zjistil jsem, že během těch dvou představení jsem udělal normu, která normálně odpovídá dvěma celým dnům.

Měl jste nebo stále máte nějaké koníčky?
Jako kluk jsem byl sběratel, sbíral jsem angličáky a modelové vláčky. V teenagerském věku taky plechovky od limonád, které u nás byly tehdy vzácné. Taky jsem rád vyřezával lupenkovou pilkou do překližky a vypaloval do ní pájkou obrázky. Měl jsem i sbírku vlaječek a odznaků. A už v dospělosti jsem sbíral hodinky. Nešlo o žádné drahé, exkluzivní kousky, na ty bych neměl, ale šlo mi o neobvyklé tvary, třeba i reklamních hodinek. Tahle vášeň už pohasla, ale mám jich pořád kolem sto třiceti.

Jezdíte na chalupu či chatu?
My chatu ani chalupu nemáme, ale jezdím pořád k rodičům do Chrasti, kde je dům tátovy rodiny. A kousek odsud stojí ještě dům předků z matčiny strany, který ovšem už za léta zchátral a není to tam moc k žití. Když jedeme někam ven, tak spíš k někomu na návštěvu. Já mám z dětství taky poněkud odtažitý vztah k zahradním pracím, protože nás k nim trochu nutili. Ale nevadí mi sekání zahrady. A už jako kluka mě bavilo štípání dřeva. Měl jsem v té dovednosti už svoje vychytávky, věděl jsem, jak se ke kterému druhu dřeva postavit. To jsem měl rád. S tátou jsme dělali i všelijaké zednické práce. Ale ze záhonu a pletí mi naskakuje husí kůže.

Z vyprávění mého modřanského kamaráda, který bydlel ve vašem sousedství, vím, že váš tchán byl milovníkem silvestrovské palby z moždíře.
No jasně, Vašík se na to vždycky hrozně těšil. Naládoval stokilový moždíř, který pak vyletěl metr do výšky a ta šlupka rozhoukala všechny autoalarmy v okolí…

Žijete v Modřanech všichni pohromadě?
Ano, i s dětmi. Ačkoli syn si teď nedávno našel podnájem.

Četl jsem, že jste, řekněme, rezervovaný vůči sociálním sítím.
Během covidu jsem se tomu věnoval víc, protože naskákali nějací followeři – jak jsem neměl co dělat, jednou týdně jsem načítal něco o divadle a lidi to docela sledovali. Ale jakmile divná situace s omezeními skončila, začala mě ta trvalá péče o sociální sítě obtěžovat. Dnes nechápu, že lidi baví tam pořád něco sypat. Mám to propojené s Instagramem a jednou týdně to ošéfuju. Ovšem nejsem ochotný podřídit se normě, že tam musíte neustále něco valit, fotit a natáčet… Proč bych to měl dělat? Pokud to souvisí s nějakými akcemi, není to přece moje práce, ale práce promotérů, ne?

Martina Pártlová: Někdy bych se ráda trošku pohádala, ale partner nechce

Neodpustil bych si, kdybych nezmínil vašeho Barta Simpsona, kterého dabujete senzačně. Koneckonců, celé české znění Simpsonových režírované Zdeňkem Štěpánem, je kongeniálním příspěvkem k jejich fenoménu. Máte Simpsonovy rád?
Mám je moc rád, se Zdeňkem je to navíc skvělá práce. S Jirkou Lábusem, který dabuje Marge jsme služebně nejstarší. Barta a Marge dabujeme už přes třicet let. Ten seriál je super věc a byl to vlastně trochu převrat v televizi, když se velmi záhy ukázalo, že nejde jen o veselý animák pro děti, ale že je to velmi propracovaný seriál pro celou rodinu, s velkou uměleckou hodnotou. Já si na něm nejvíc cením, že ač je místy třeba i drsný a je v něm fůra černého humoru, nikdy nebyl sprostý a vulgární. A taky se mi líbí, že ať se v té žluté rodince děje cokoli, vždycky jsou nakonec zase pohromadě. Má to ohromně silný pozitivní náboj, a přitom to není kýč. V Simpsonových je celý svět. Pořád s nimi jedeme dál a Barta namlouvám s radostí.

Simpsonovi také dosud stále odolávají politické korektnosti, i když už to také není to co dřív. Vy sám jste se k tomuto sílícímu trendu a útokům na humor také vyjadřoval.
Připadá mi, jako by za expanzí těchhle omezení taky mohl covid – lidi neměli co dělat, a tak vymýšleli hovadiny. Mám za to, že většina pořád ustupuje menšině a nesmyslům. Jestli se někdo chce cítit jako šestipohlavní améba, nejsem proti tomu, ale ať mi nebere mé přesvědčení, že pohlaví jsou jen dvě. Oni se chovají militantně. Když dáte najevo svůj názor, na sociálních sítích vás utlučou. Respekt a tolerance je ze strany menšin nulová. Po mně ji ale žádají. Humor byl vždycky obraz doby, společenských jevů. Humor etnický, politický, sociální… Dneska se utahují šrouby. Simpsonovi do toho občas ještě jdou, ale i tenhle seriál podléhá tlaku: Hank Azaria si veřejně sype popel na hlavu za to, že dvacet let namlouval s legračním akcentem indického obchodníka Apua… Taky to vypadá, že postavy černochů budou moct dabovat zase jen herci černé pleti. Kde je u nás asi vezmeme? Z muzeí se stahují obrazy, které by mohly připomínat časy otroctví nebo i ženskou smyslnost. Co se to děje? Jako bychom se snažili vytěsnit vlastní historii. Navíc se v téhle souvislosti hodí připomenout, že třeba otroctví není vynálezem západní civilizace.

Dnes nemáte natáčení?
Jo, natáčíme. Po rozhovoru jdu na to. Včera jsme začínali snad od čtyř od rána, tak dnes je nástup na plac přece jen později. Není to úplná pohoda, jak si dost lidí myslí. Jsou to i dvanáctihodinové šichty, soboty, neděle, svátky… Když máte večer představení, odpoledne letíte ještě do divadla. Měsíčně točíme patnáct šestnáct dní, ve zbytku se zkouší a hraje divadlo – doma nebo na zájezdech. Teď mám kolem deseti představení do měsíce, míval jsem jich i třicet – a v sobotu se hraje dvakrát.

Za jak dlouho se natočí jeden díl televizního seriálu?
Tak za čtyři, čtyři a půl dne. A už se těším na volno až se sbalím a odjedeme na hory.

Herečka Tereza Bebarová: Pečení je trendy profese

Kam jezdíte?
Pravidelně jezdíme do Nassfeldu v oblasti Hermagoru v Rakousku. Na druhé straně kopce už je Itálie. Máme tam známé, kamarády z Čech, kteří dělají ubytování, a já jim moderuju opening party.

Předpokládám, že jedete autem. Řídíte rád?
Jasně. Už jsem taky za život něco najezdil, možná milion a půl. Teď jsem měl půjčeného defendera (Land Rover Defender – pozn. aut.) a bylo to bezvadný ježdění, ale do města jezdím malým smartem, což je ideální. Ovšem na hory nás nepoveze.