„Včelaření je časově náročný koníček, takže manželka trošičku brblá. Ale když je potřeba pomoci při medobraní, tak pomáhá odvíčkovat plásty. Ke včelkám nejde, ty nevyhledává. Já mám med od mládí rád, jsem na sladké. Teď, když už vím, že to není jen sladká hmota, že se v něm ukrývá celá příroda, mám ho ještě raději. Kam se hodí, tam ho manželka přidá. Ale na stole v kuchyni sklenice nikdy nechybí,“ říká včelař Jan Pecinka, profesionální hasič z Panenského Týnce.
Jarní prohlídka včelstva:
Kdo má ale ze včel fóbii, nesnese těžkou práci, bojí se umazat a obává se bolesti, ten by podle jeho slov s včelařením začínat neměl.
Včelařina není romantika
Začínající včelař by si podle Jana Pecinky měl uvědomit, že včelařina není žádná romantika. Je to tvrdá, ale krásná práce. Vhodný adept by měl být fyzicky zdatný a měl by milovat přírodu. Důležitá je také chuť se vzdělávat, chovat včely totiž podle něj není úplně jednoduchou záležitostí.
„Základem je kvalitní vybavení, jako jsou úl, rámky s dílem, medomet, kukla, kuřák, smetáček, rozpěrák a nádoby na med. Cena pro začátečníka je velice individuální. S oblibou říkám, že do Prahy v Trabantu také dojedu. Bude-li chtít hned kvalitní vybavení, což rozhodně doporučuji, pod 100 tisíc korun se nedostane,“ vysvětluje Jan Pecinka.
Včelky sice Jan Pecinka chová jen pro radost, ale jeho včelí ráj čítá zhruba dvě desítky včelstev. V průměru vytočí 50 kg medu z každého včelstva. A tak med prodává, propolis daruje a vosk udržuje v koloběhu v rámci svého včelího hospodářství. Nejzajímavější podle něj je, že se díky včelkám ponoří hluboko do samého centra dění v přírodě. Člověk zkrátka pochopí souvislosti a zákonitosti přírody, o nichž mnozí lidé ani netuší, že existují.
Včelař žihadla nepočítá. Jsou dny, kdy není žádné. Záleží totiž na mnoha faktorech. Málokdo ví, že hodně může ovlivnit i sám včelař. Nejen svým přístupem, ale také tím, jak moc a necitelně včelky ruší.
Rok se učte, pak se pusťte do díla
„Bolí to a člověk nateče, ale časem si zvyknete. Ano, můžete se obléci do obleku a částečně se chránit, ale není to ono. S oblibou totiž říkám: Jak chceš poznat přírodu, když budeš jen v suchu a teple koukat z okna? Těžko můžete pochopit, jak se k přírodě chovat, když nepoznáte i její odvrácené stránky,“ říká Pecinka.
„Najděte si v okolí šikovného včelaře a minimálně rok mu koukejte pod ruce. Učte se o životě včel a vzdělávejte se v oboru. Co je ovšem nejdůležitější, nezačínejte včelařit ve stylu ‚mě to tak pro začátek stačí‘. To si raději včelstvo v kvalitním úlu pronajměte a vyzkoušejte si včelařství tímto způsobem. Když začnete od začátku špatně, hodně těžko se to napravuje. Zkrátka, už nebudete svoje zaběhlé chyby chtít měnit a hlavně, přejít na jiný typ úlu je nejen složité, ale také drahé,“ radí Jan Pecinka.
Když se neznalý člověk na včelky kouká z povzdálí, vidí let hmyzu a slyší jen tichý bzukot, vidí včelařinu romanticky. Ovšem, když v plném parnu, pod vlivem adrenalinu zvedáte třicetikilové nástavky plné medu, je to jiná.
Léta včelařství přinesla inovace
Jan Pecinka říká, že už to není, co bývalo. Kokrhající kohout dokáže lidské vztahy hodné zkomplikovat. Proto se před lety rozhodl domluvit s městysem, odkoupil zarostlý a nevyužitý pozemek na samotě a tam své včelky umístil. A udělal údajně moc dobře, je to nad míru kvalitní stanoviště.
Nápad na nový úl se zrodil v roce 2000. „Tehdy jsem včelařil v třeboňském úlu a chtěl si přikoupit další nové nástavky. Zjistil jsem ovšem, že co výrobce, to jiný Třeboňák. Nástavky na sebe holt nepasovaly,“ vysvětluje obtíže Jan Pecinka. Na trhu už nebyla norma, jaké mají mít jednotlivé typy úlů velikosti.
Vidlákovy včelařské chyby (zkušenosti):
„Měl jsem představu o všech dostupných typech úlů v ČR, ale každý měl nějakou drobnou chybu. To všechno mě utvrdilo v rozhodnutí, že kdo jiný by se nad touto otázkou měl zamyslet, než já,” vzpomíná Pecinka. A nebyl to jednoduchý úkol, zabralo mu to několik let, ale dnes si myslí, že se dílo povedlo.
„Šel jsem cestou jednoduchosti, ve které je krása, praktičnosti z pohledu včelaře a v neposlední řadě i s ohledem k přirozenému způsobu života včel. Vymyslel jsem univerzální profilované prkénko, ze kterého se poskládá prakticky celý úl. Klasické úly mají tři základní části: víko, nástavek a dno. Můj úl s názvem MEDpec má všechny části zaměnitelné a kompatibilní,“ pochvaluje si Jan Pecinka.
Se včelstvy může kočovat
Dalším pozitivem úlu je, že se včelaří tzv. s celým nástavkem. Minimálně se manipuluje s jednotlivými rámky, a tím se práce ve včelstvu zrychlí. Eliminuje se tak rušení včel a o to méně člověk dostane žihadel.
Ale tím to neskončilo. Léta praxe včelaři ukázala cestu i k dalšímu zlepšováku. Včelstva má postavená na paletě, na kterou přesně pasuje úl. Pod paletu zase pasuje vozík za osobní automobil s pneumatickou plošinou, která celou paletu se 12 včelstvy nadzdvihne.
„Mohu tak pohodlně kočovat. Tento můj nápad jsme s kamarádem i vlastnoručně zkonstruovali,“ je na dobrý nápad hrdý Jan Pecinka.
