Zálibu mužů ve vinohradech ovládly moravské víly

Sjíždíme dlouhým táhlým svahem do centra Mikulova a před očima nám vyvstává nádherné panorama zdejšího zámku a Svatého kopečku. Hned pod ním sídlí Vinařství Šílová, které je, jak již název prozrazuje, jedno z těch, kde má hlavní slovo žena.

Volky nevolky

„Víno je celoživotní láskou pro mě i mého muže Františka,“ říká nám o chvíli později na prosluněné terase Kateřina Šílová, která se ke své profesi dostala souhrou náhod. Nejdříve s manželem provozovala vinotéku, a protože tchán měl vlastní vinohrady, v roce 2011 ji napadlo, že by bylo skvělé nechat si z vlastních hroznů udělat od vinaře značkové víno, které by tam prodávali. O rok později to pro velký úspěch chtěli zopakovat, jenomže nasmlouvaný vinař jim čtrnáct dní před vinobraním oznámil, že vyrábět nebude, protože na to nemá kapacitu.

Špačci zaměřeni, pal! Děla nad vinicemi jihu Moravy zklidní umělá inteligence

„Jelikož jsme nemohli tchánovi říct, že ty jeho hrozny z pěti hektarů vinohradu nezpracujeme, tak jsem volky nevolky začala vinařit. I když jsme víno doma vyráběli, nové vinařské technologie pro mě byly opravdu dost nové a musela jsem postupovat hodně intuitivně. Samozřejmě bylo nutné si jednotlivé výrobní postupy nastudovat, v tom mi hodně pomohl kamarád-vinař. Stát se vinařkou byl tedy v mém životě hodně překvapivý, nečekaný obrat, ale teď jsem za něj vděčná,“ vypráví. Tehdy ještě byla žena-vinařka docela raritou. Vinařství je totiž především fyzická dřina, proto se jím v historii zabývali převážně muži.

Navíc pro ženy je mimořádně těžké skloubit tak náročnou práci s péčí o děti a rodinu. „Ke svému štěstí jsem měla podporu celé rodiny, takže to šlo. Ale jednoduché to rozhodně nebylo,“ vzpomíná Kateřina. „Nemůžete říct: dneska mi není dobře, tak na vinohrad nebo do sklepa nepůjdu. To prostě nejde. Neuzvednu sice třicetikilovou bednu s hrozny tak, jako ji uzvedne chlap, ale jinak v tom pro ženu žádný limit není,“ dodává.

Tři vejce do skla

Kateřina Šílová zpočátku bojovala s nedůvěrou některých vinařů, protože jí jako ženě nevěřili. Říkali, že to jen zkouší, a stejně u toho dlouho nevydrží. „Postupně mě ale začali vnímat jako kolegyni. A největší ocenění bylo, když mi pak jednou zavolal vinař, kterého si moc vážím, a ptal se mě na radu. To byl pro mě takový vrchol,“ usmívá se paní Šílová a dodává, že než ji začali respektovat, trvalo to asi pět let.

Ve sklepě za městem nám s hrdostí ukazuje tři sudy ve tvaru vejce, které jsou součástí nejmodernější vinařské technologie. Jedno je dubové, druhé z betonu a třetí ze speciální španělské žuly. Každý materiál, jak se dozvídáme, dá vínu něco jiného, takže vinař může obsah sudů kombinovat, míchat v různém poměru a „kouzlit“. Výsledkem je ideální víno, které má úplně všechno, co od něj vinař a zákazník očekává: mohutnost, plnost, překvapivost, přirozenost a komplexnost. „V takovém víně se dá najít neuvěřitelně hodně chuťových tónů a akordů. Víno je svým způsobem umění – obraz se buď líbí, nebo nelíbí, a víno buď chutná, nebo nechutná. Když se podívá deset lidí na krásný obraz, každý z něj má jiný zážitek a jinak na něj působí. Každý si v něm může najít to své,“ vysvětluje Kateřina Šílová.

Vůně domova

Z Mikulova nás cesta vede nádhernou krajinou na úbočích Pálavy do nedalekého Pavlova, kde ve Vinařství Plenér pracuje Dominika Černohorská. Také ona si prý užila předsudků typu „žena nedokáže udělat dobré víno“. Když nám dá ale ochutnat sklenku vlastnoručně vyrobeného Růžového Leonarda, nejraději bychom s ní ve sklepě zůstali a popíjeli dál.

Zlaté nůžky míří do Valtic a Sedlece. Mistr v řezu révy vinné začínal v patnácti

„Pradědeček s prababičkou mají za domem malý vinohrad a dělali si víno jenom pro vlastní spotřebu, takže k němu mám hodně kladný vztah vlastně úplně odmalička,“ říká Dominika, která vinařství vystudovala na Ústavu vinohradnictví a vinařství Zahradnické fakulty Mendelovy zemědělské univerzity v Lednici. „Práce ve vinici je něco, co mě úžasně baví a naplňuje. Jsem tam vždycky šťastná a nechci se toho vzdát. Vinařství je samozřejmě z podstaty chlapské povolání, ale vinařek přibývá, což je trend u nás i ve světě. Muž-vinař si poradí se spoustou věcí fyzicky, zatímco žena si k sobě potřebuje vzít někoho, kdo by jí pomáhal. Na druhou stranu si myslím, že takové ty rozhodovací postupy v oblasti senzoriky a citu pro víno ženy zvládají minimálně stejně dobře jako muži. Vyšší citlivost a intuice, kterou ženy mají, je velkou výhodou,“ mrkne Dominika Černohorská.

Na víně, které vyrábí, je podle ní ze všeho nejdůležitější pravdivost. „Chtěla bych, aby celá naše práce byla transparentní. Všechno začíná na vinici a my jsme se rozhodli jít cestou ekologického hospodaření a výroby přírodních vín. Důležité je, aby víno lidem chutnalo, zlepšovalo náladu, aby přesně věděli, co pijí, a bylo jim po něm dobře,“ zdůrazňuje a vyznává se z toho, že k vínu z rodné Pálavy má velice silný vztah. „Vezměte si třeba ryzlink vlašský od nás z Pálavy. Je to víno, které je pro naši oblast naprosto signifikantní. Od nás chutná úplně jinak než z ostatních částí Moravy a světa. Hned ho poznám, a když si k němu přičichnu, cítím, že jsem doma…“

Věc duše

Třetím a posledním zastavením na naší cestě po vinařstvích, jimž vládnou ženy, je nedaleká vesnice Kobylí, kde má vinařství Zdena Čačíková. „Já odjakživa pracuju s chlapy a oni mě, myslím, už trochu jako chlapa berou, takže posměšné poznámky v začátcích jsem si nebrala moc k srdci. Upřímně řečeno, nejsem si jistá, jestli tam byla až taková nedůvěra, a hlavně, jestli je tam teď už respekt. Jsou zkrátka lidi, kteří vám přejí, a pak lidi, kteří vám nepřejí naprosto vůbec,“ zamýšlí se sympatická vinařka, podle níž žena může dát za určitých okolností vínu něco, co muži většinou nedokážou. „Vína, které dělají ženy, jsou podle mě taková jemnější, něžnější… Hodně lidí mi už řeklo, že naše víno má duši. Věřím, že v něm zůstává odraz člověka, který ho vyrobil. Dávám do něj veškerou svou energii. To by v tom byl čert, aby to nebylo znát!“