Nábytkáři chtějí, aby stát přispěl na nový nábytek (částkou 15 tisíc korun) lidem, kteří „sešrotují“ starý gauč či almaru. Rozjíždí se šrotování praček a ledniček, kdy na pořízení ekologičtějších spotřebičů přispívá polostátní energetický gigant. I kvůli tisícovce prý řada lidí vyměňuje domácí pomocníky.

Tím ale šrotovné svůj potenciál zdaleka nevyčerpalo. Vedle výrobků se o finanční pobídky začínají hlásit také služby. A abychom v krizi nešetřili na svém zdraví a vzhledu, nabízí se myšlenka zavést šrotovné na staré zuby, anebo na přeléčení, naočkování či zkrášlení „ojetého“ těla. Ve chvíli, kdy už slyšíme o protikrizovém šrotovném na liposukci, bychom asi měli přibrzdit a položit si otázku, zda ještě řešíme krizi, anebo už je volná zábava.

V tom druhém případě by nás totiž lépe než ekonomové rozesmáli badatelé, kteří se specializují na všestranného génia Járu Cimrmana. Ten byl nepochybně průkopníkem šrotovného. Nemohlo ho nenapadnout, že nejlepší způsob, jak přimět lidi, aby si pořizovali něco, co nepotřebují, je připlatit jim na to. Šrotovné je samozřejmě absurdita, která ale samozřejmě funguje. Kdekoli se něco dává „zadarmo“, utvoří se fronta. Že to tak úplně zadarmo není, nechtějí lidé ve frontě slyšet. Raději přitakávají bojovníkům s krizí, kteří jim rozdávají peníze.

Zda bude nakonec šrotovné k něčemu, anebo zda náklady převýší přínos, to teprve uvidíme. Globálně spíše nefunguje, lidé vyčkávají, výroba drhne. Možná se ale blíží chvíle, kdy šrotovné přece jen pomůže. To když se začne vyplácet na hlavu. Vypadat by to mohlo tak, že kdo nechá sešrotovat tu starou, nepoužitelnou, se slevou obdrží takovou, která myslí. Jedině tudy vede cesta z krize. Nezachraňovat, co se neosvědčilo, bez čeho se klidně obejdeme, a naopak se soustředit na nové výzvy, nové koncepty.

K tomu je ale právě třeba nejprve sešrotovat staré struktury, ty které způsobují krize, překážejí konkurenci, brzdí v rozletu. Šrotovné je na hlavu. Ale šrotovné na hlavu by pomohlo!