Republikáni se především musí rozhodnout, zda kandidáta vyberou srdcem, anebo rozumem. Srdcem mají blízko k radikálům, kteří horlivě hájí konzervativní hodnoty. Rozum jim ale našeptává, že Obamu může porazit jenom umírněný kandidát, který bude přijatelný i pro voliče z politického středu.

Stejné dilema řešili před osmi lety demokraté, když hledali vyzyvatele prezidenta Bushe. Vsadili na chlápka jménem Kerry, který nebyl žádný radikál. A byla to špatná volba, Kerry se tak dlouho držel zpátky, až prohrál. Před čtyřmi roky pak republikáni stejně špatně dopadli s McCainem. Také to nebyl žádný provokatér a také to nestačilo. A tak se zdá, že by místo taktizování měli republikáni kandidovat někoho, kdo jim mluví z duše. Z těch sedmi kandidátů, kteří se poperou o republikánskou nominaci, totiž stejně žádný nevypadá na to, že by Obamu porazil. Republikáni mohou pouze doufat, že se Obama porazí sám.

Kandidátem, kterému republikáni tleskají, je třeba Ron Paul, který odjakživa navrhuje redukovat americkou vojenskou přítomnost ve světě, neboť nevidí důvod, aby USA byly globálním policajtem, anebo považuje za užitečné zrušit mocnou federální rezervní banku. Obojí už mimochodem nějakou dobu není žádná divočina, naopak se to docela nabízí. Jenomže z politické logiky plyne, že republikáni nakonec takticky upřednostní opatrného Mitta Romneye. Volební cirkus Amerika se ale teprve rozjíždí. Překvapení nelze vyloučit.