Zatímco političtí partneři spolu s politickými oponenty povzbuzují pacienta u nemocničního lůžka a psychicky narušený násilník se Berlusconimu omlouvá za svůj „zbrklý, ničemný a neuvážený čin“, klub násilníkových stoupenců na Facebooku už překročil 70 tisíc členů. Připomíná to jiné případy, kdy se po politicích házely různé předměty. Na jedné straně se unisono odsuzuje násilí, na straně druhé se podotkne, že politici nemají být příliš překvapeni, neboť si svým chováním o útok koledovali.

Řeč je samozřejmě o situacích, kdy politici přežijí, jak tomu bylo například u amerického prezidenta, co v Iráku uhýbal před vrženými botami, anebo v případě Jiřího Paroubka pronásledovaného vrhači vajec.

Silvio Berlusconi sice s vyraženými zuby a přeraženým nosem dopadl hůř, ale lépe, než politici, kteří se stali oběťmi atentátů. Proto může bývalý protikorupční soudce Antonio Di Pietro připomínat v médiích, jak chtěl Berlusconi před několika dny zničit autory televizního filmu o mafii a jak kriminalizoval soudce. Kdyby Berlusconi utržil smrtící úder do spánku, nic by se už nepřipomínalo.

Je běžné, že sympatizanti napadených politiků neradi slyší, že tito neměli provokovat, ale v opačné situaci, když je napaden politik, kterého „nemusí“, sami začnou s tím, že si o to říkal. Jde o to, že kdokoli je napaden, je to třeba odsoudit. Žádná provokace k fyzickému útoku neopravňuje. Útok na politika je vždy projevem duševní poruchy útočníka, ať už na to má papíry, jako ten Berlusconiho odpůrce z Milána, anebo ne. Slušný člověk po druhých nic nehází. A ani tomu nefandí.