Výtržnosti způsobené sociálním vyloučením před časem zažila i Paříž. V Londýně to bude podobné. Ulice jsou plné lidí, kteří mají pocit, že jsou společnosti lhostejní. V reakci na to jim jsou lhostejné společenské normy a zákony. Útočí na policii, rabují, kradou a ničí všechno, co jim přijde do cesty, protože cítí, že nemají co ztratit.

Policie je bezradná, neboť je peskována, že si počíná nepřiměřeně tvrdě, a současně je viněna z neschopnosti rázně zakročit. Bezradní jsou ale i politici či komentátoři. Jsou v ulicích kriminální živly, anebo bezprizorní chudina? To je důležitá otázka, protože na gang otrlých kriminálníků se musí jít jinak, než na vykořeněné zoufalce a jinak než na mládež co rozbíjení výloh vydává za boj s nenáviděnými korporacemi. Pochopit a pojmenovat tuto rebelii je vhodné, pokud je zájem řešit kromě důsledků také příčiny.

S příčinami sociálních výbuchů se to ale má tak, že si je společnost připouští nerada. Zapalovaní aut, rozbíjení skla či rabování obchodů je projevem primitivizmu, pro který nemáme chuť hledat polehčující okolnosti. Co je ale nejhorší, mladiství vandalové to po nás ani nechtějí. Společností pohrdají. Systém, který s nimi nepočítá, nenávidí. Odpor lze zlomit, ale ta nenávist zůstane. V minulosti se mladí rebelové nakonec zařadili do společnosti a jejich vzdor se rozplynul. Tito se ale nezařadí. Nejsou pro ně místa.