U městské populace logicky nad obavou o zachování půdy převažuje porozumění pro budovatele, respektive developery. Vesničané pak půdu vnímají jako samozřejmost a samozřejmých věcí si člověk příliš neváží. Však také na likvidaci zemědělské půdy upozorňuje ministerstvo životního prostředí, nikoli ministerstvo zemědělství. Možná je to proto, že zemědělci pohlížejí na půdu ekonomicky. Její cenu odvozují od toho, kolik jim vynáší zemědělská výroba. A když jsou výdělky mizerné, anebo rovnou prodělávají, k čemu půda?

V poslanecké sněmovně leží novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, která vychází z názoru, že bychom neměli veškerou krajinu zabetonovat a vyasfaltovat. Novela předpokládá, že by se za vynětí půdy ze zemědělského fondu platilo desetkrát víc než dnes, aby to budovatele různých skladišť, průmyslových zón či komunikací „na zelené louce“ odrazovalo. Zdražení vyjímané zemědělské půdy by možná vedlo k tomu, že by developeři přestali požírat volnou krajinu a více by se realizovali na území, které již bylo člověkem zdevastováno. Jenže může taková novela projít?

Pro developery nebude těžké koupit si prostřednictvím lobbyistů poslance, aby zákon, který by je omezil v betonování, smetli ze stolu. Naopak za zachování zemědělské půdy lobovat nemá kdo. Aby hlína byla vzácná, musela by se asi vyrábět. Člověk si totiž neumí vážit toho, co sám nevyprodukoval, anebo nezaplatil. Kdo ví, zda likvidaci půdy nemá na svědomí naše víra, že když budeme potřebovat ornici, nějak už si ji vyrobíme. A že to nebude levné? Tím lépe, alespoň se na tom vydělá!