Jelikož obchodníkům není příjemné být za podvodníky, přicházejí s vlastními výklady jak rozumět „české kvalitě“ anebo „pravé české zabíjačce“. České je podle nich i to, co se hezky česky tváří, co je vyrobeno v cizině podle české receptury anebo českého know-how . Řetězce nás pak ústy svých mluvčích uklidňují, že inspektoři pouze nepochopili jejich český marketing. Odkud se česká kvalita dovezla, je vedlejší.

Ze všeho nejvíce na celé aféře zaráží, že se kupříkladu o Mochovské zelenině na rovinu neřekne, že se tato podle tradiční české receptury dělá v Rakousku, což její české kvalitě prospívá. Stejně tak by spotřebitel porozuměl informaci, že tmavá německá tlačenka je na pravé české zabijačce řekněme v rámci sousedské družby. Pokud obchodní řetězce upřednostňují krkolomné výklady před prostou pravdou, má to své důvody. Obchodníci mají zjištěno, že český spotřebitel slyší na vlastenecky se tvářící slogany, proto mu jako českou kvalitu předkládají to nejlevnější, co nasmlouvali na globálním trhu.

Na obranu obchodníků ovšem kvůli spravedlnosti poznamenejme, že nehovoří o kvalitních českých potravinách, nýbrž o české kvalitě, což může být myšleno také ironicky. Kvalita potravin v řetězcích je u nás kvůli tlaku na jejich co nejnižší výrobní náklady nevalná. Takto vzato by klamáním spotřebitele bylo označení „špičková kvalita“. Jestliže diskonty nabízejí pouze českou kvalitu, v podstatě to sedí. Navíc jenom naivní spotřebitel může kvalitní potravinu hledat v hypermarketu.