Kvůli exekuci obrazů v Rakousku či spekulacím o chystaném „zabavení“ českého centra v Paříži hrozí, že budeme muset oprašovat nevábnou minulost, abychom porozuměli dnešku. Případ společnosti Diag Human se začal psát v době privatizace, kdy ekonomové ve snaze urychlit transformaci utíkali před právníky. Kdo měl kontakty a kuráž bral, co mohl. Kromě toho se ale ti, co brali, ještě snažili obrat vzájemně.

Džungli, ve které probíhala prvotní akumulace kapitálu, zaštiťovali politici. Majetek státu mizel v kapsách privatizátorů ve vší počestnosti, podle zákona. O rozkrádání státu tedy nemohla být řeč. Stát byl spontánně rozebírán na součástky, a jako takový si nepřipouštěl, že by sám mohl být shledán zlodějem. Když tedy nějaký spekulant tvrdil, že mu byla zmařena investice a že ještě přišel o dobré jméno, bylo to k smíchu. Politikům ovšem uniklo, že právníky, před kterými prchli, už mají v patách.

Člověk, co se cítí okraden tím, že mu byla překažena kariéra jakéhosi moderního upíra, se za pomoci vlivných právníků, publicistů či kamarádů ministrů dovolává právního státu a spravedlnosti. Zkoprněle tomu přihlížíme jako ve špatném snu. Stále čekáme, že to skončí jak s těmi mafiány, kterým se zjistí alespoň daňové úniky, když už jim nelze dokázat vraždy. Místo toho jsme to my, na koho se v Evropě pohlíží jako na barbary, co nectí zákon. Tak to ale nutně končí, když mandát k boji se zloději svěřujeme defraudantům. Že se o místa politických zahradníků ucházejí výhradně kozlové, je chabé alibi.