Cílit zrovna na ně je záludnost a činí tak jenom zbabělci. Trapné je pak i odůvodnění, že opatření je přechodné, jen na tři roky, a jeho příčinou že je ekonomická stagnace. Lidé, na kterých vláda hodlá ušetřit, totiž ekonomickou stagnaci nezpůsobili.

To, že vláda donekonečna opakuje mantru o potřebě snížit deficit rozpočtu škrtáním výdajů, ještě neznamená, že se opakovaná hloupost stane moudrostí po vzoru pravdy, jež povstane z notoricky opakované nepravdy. Každodenní zkušenost s vládou říká, že peníze neuhlídá. Rozutečou se jí pod rukama v nepřehledném systému státních zakázek. Z pohledu občana v praxi vyjde na stejno, zda ve vládě sedí ničemové anebo diletanti, v obou případech škodí. Jelikož se vládě nedá věřit a naprostá většina občanů také vládě nevěří, měla by se tato podle toho chovat. Není-li schopna udělat pro lidi něco dobrého, neměla by činit kroky negativní.

S lidmi, co se tu dostali k moci, se nedá bavit a asi to už ani nemá cenu. Dokola melou svou a za zády se nám smějí do očí. Navíc všechno to škrtání v bezbranných cílových skupinách, které máme sklon vnímat jako asociální projevy bezcitnosti, nebude souviset s politikou. Potřeba škodit není a nikdy nebyla politickým programem. Jedná se o diagnózu. O psychickou disposici. Moc je magnet na lidi, co rádi poroučejí, snaží se druhým organizovat život a s chutí je podusí, je-li k tomu příležitost. A tu příležitost si vždy najdou.