Dakar unikl leda teroristům. Pascal Terry je dalším z dlouhé řady motocyklistů, kteří nedojeli, protože se v extrémně náročném závodě dopustili osudné chyby, anebo jednoduše měli smůlu. Těžko se to říká, ale Dakar a smrt k sobě patří.
Když si před čtyřmi lety Fabrizio Meoni zlomil vaz krátce na to, co na následky vnitřních zranění zemřel Španěl Pérez, vynechali sice motocyklisté pietně jednu etapu, ale zrušit na Dakaru soutěž motocyklů nikoho nenapadlo. Před nimi se přitom motorkářů zabilo devět a po nich ke dnešku další tři. Meoniho příběh byl zvláštní tím, že dvakrát Dakar vyhrál a před startem v roce 2005 oznámil, že jede naposledy. Nebyl tedy ani špatný řidič, ani hazardér. K tomu, aby někdo mohl absolvovat dakarskou rallye, mimochodem nestačí pouze najít sponzory. Je třeba také skvěle ovládat motorku a mít vlastnosti, jako je houževnatost, vytrvalost, odvaha a k tomu nezbytnou inteligenci. Než jsem měl možnost s jedním účastníkem Dakaru osobně hovořit, měl jsem ty motorkáře za šílence a magory, co si necení svého života a zdraví.
Tento názor jsem si před lety poopravil. Myslím, že motocyklisté, kteří jezdí tuto rallye, ji natolik milují, že ochotně riskují šrámy a modřiny. Jiná věc je, nakolik si života a zdraví závodníků cení obchodníci s motocykly, pro které je Dakar skvělou reklamou. Mají alibi, že nikoho ke startu nenutí.
Nemohou ale nevědět, že se statistickou zákonitostí posílají jednoho ze závodníků rok co rok na smrt. Jenomže proč ne? Meoniho smrt neuškodila KTM a kvůli smrti Terryho se nepřestane kupovat Yamaha.