Stejně je to ale číslo tragické. Bouráme, i když máme lepší auta a lepší silnice. Nepomáhá, že ze statistik víme, na co si dávat pozor, čeho se vyvarovat. Vždy se najde někdo, kdo to za volantem nezvládne.

Budoucnost, zdá se, patří autonomním automobilům, díky kterým lidská chyba už nikoho nezabije. Pokud dojde k havárii, na vině bude softwarová vada anebo zlomyslná umělá inteligence. Než se tak ale stane, budeme ještě pár let nad statistikami přemýšlet o životě a smrti. Já mám osobní vztah ke statistice z roku 1988.

Tehdy umřelo na českých silnicích 1360 lidí. Dva z nich jsem viděl. Byli ze škodovky, která v nepřehledné zatáčce předjížděla náklaďák a čelně do nás narazila, když jsme jeli na zmrzlinu. Na zlomek vteřiny jsem se díval do tváře staršímu pánovi, který už věděl, že to nedopadne dobře. Je to už 20 let, co nespěcháme, abychom neskončili jako on a jeho paní, kterou se na silnici nepodařilo oživit. Vždy, když nás někdo předjíždí přes plnou čáru, rád bych se s ním o ten zážitek podělil. Bohužel to nejde. Všichni někam strašně spěchají. Vstříc statistikám, podle kterých na jednoho mrtvého připadá zhruba čtyřicet zraněných a zmrzačených.