Pokud jde o generála bosenskosrbských jednotek Mladiče, žádný jiný než nejvyšší možný trest pro něj nepřipadal v úvahu poté, co rozkázal povraždit na osm tisíc mužů a chlapců starších dvanácti let z enklávy Srebrenica. Na tom, že šlo o válečný zločin, nic nemění fakt, že se válečných zločinů dopouštěli vedle Srbů i Chorvaté a Muslimové.

Jak už to s historií bývá, i v Mladičově případě se objevily pokusy převyprávět masakr u Srebrenice na obranu křesťanů před džihádem a překvalifikovat padoucha na hrdinu.

Přistoupit na takové alibi by ale znamenalo dát za pravdu Američanům, kteří říkali „dobrý indián–mrtvý indián“, mít pochopení pro tureckou genocidu Arménů anebo mávnout rukou nad Španěly, kteří aztéckými otroky krmili v Mexiku své psy. Srebrenica je jedním z dlouhé řady zvěrstev, kterých se lidé dopouštějí na jiných lidech, a Mladič je jedním z dlouhé řady masových vrahů. Hrdinové zkrátka vypadají jinak.

Válka v bývalé Jugoslávii stála život víc než sto tisíc lidí. Miliony lidí navždy psychicky poznamenala. Nebýt ale Mladiče v Haagu, nepřipomněli bychom si ji. Kvůli čerstvým masakrům, jež zastiňují ty minulé.