Záznam té historické jízdy si už vždy budeme připomínat s komentářem lyžařské expertky blahosklonně konstatující chyby, které Ledecká coby lyžařský outsider dělá na trati, aby pak po dojezdu zazněl při pohledu na časomíru neartikulovaný vítězný řev.

Rovněž se nám navždy vryje do paměti, jak Ledecká zaraženě stojí v cíli a čeká, co se ještě stane, zatímco všichni kolem šílí. Anebo jak se jí novináři na tiskovce ptají, proč si nesundává brýle, a Ledecká jim vysvětluje, že se nenalíčila, protože nepočítala s vítězstvím. Sport je vážná věc a u sportu profesionálního, jakým je zrovna alpské lyžování, jde navíc o velké peníze. Nestává se, že se v disciplíně, která má své favority a hlavně své předvídatelné zákonitosti, objeví živel, který všechno obrátí na ruby.

Ester Ledecká nebude mít nějaké speciální know-how, podle kterého by se dalo masově provozovat lyžařsko-snowboardové obojživelnictví. Pokud tedy takovým návodem není krédo užívat si jízdu, ať už člověk stojí na čemkoli, anebo touha vyhrát, když už člověk závodí. Příliš objevná není ani rada, aby člověk dělal to, co ho baví, a aby to, co ho baví, dělal pořádně. Není pravděpodobné, že teď Ledeckou začnou sjezdařky napodobovat na snowboardu a snowboarďačky na lyžích. Spíše Ledeckou časem začne bavit něco dalšího. A bude v tom vyhrávat, protože to je ona.