Jisté je, že se Italové nespokojení s tradičními politickými stranami nadchli pro strany protisystémové, protibruselské, protimigrační a proruské, tedy populistické, jak se novým, netradičním či alternativním politickým hnutím škaredě říká. Čím větší je ale ohledně nové vlády očekávání, tím větší bývá zklamání. Anebo jinak: čím větší je z nové vlády strach, tím znatelněji se později jejím kritikům uleví. Je tomu tak proto, že ať už se k moci dostane kdokoli, chová se u moci zdrženlivěji, než původně zamýšlel a sliboval.

Evropským důsledkem italského politického zemětřesení je ticho po pěšině. V Bruselu se pravděpodobně předpokládá, že se nová italská vládní parta zalekne své odvahy a přikrčí se dobrovolně bez toho, že by musela dostat od EU přes prsty. Až pokud by se italská vláda své předvolební sliby odvážila realizovat, došlo by na studenou bruselskou sprchu.

Při hodnocení voleb je dobré mít na paměti, že voliči volí pouze politiky, nikoli politiku. Italové sice upřednostnili protestní strany, ale ty za ně nebudou protestovat. Okamžikem, kdy nesmlouvaví kritici systému převezmou odpovědnost za chod státu, jim každý zásah do systému připadne riskantní. Vše je složitější, než to vypadalo z opozice. Dojde-li v Itálii na revoluci, pak pouze na kosmetickou.