Nejprve by si politici měli ujasnit, zda chtějí pomoci Sýrii s výchovou a vzděláním sirotků, kteří se v budoucnu vrátí domů a budou své vlasti k užitku, anebo zda chtějí padesáti syrským sirotkům nabídnout lepší život, než jaký mohou mít ve válkou rozvrácené Sýrii.

Chceme-li osiřelé děti adoptovat a mají-li u nás žít, chtělo by to naučit je česky a vštípit jim zde obvyklé hodnoty. Proto by politici měli diskutovat, zda sirotky vést ke křesťanství, či k ateismu, zda je umístit v dětských domovech, u pěstounů, anebo do rodin, zda z nich vychovat řemeslníky, techniky, lékaře a zda je vést ke sportu, či k umění.

Občanům by pak politici měli grantovat, že se ze syrských sirotků v budoucnu nestanou islámští radikálové, nýbrž mírumilovní čeští občané, které budeme mít rádi za sousedy. Nestačí zkrátka plédovat za soucit pro sirotky, je třeba konkrétně definovat, jak si ten soucit představujeme. Nebavit se o nás, ale o těch padesáti syrských sirotcích.