Pamětníci události, od které nás dělí 50 let, dodnes vedou akademický spor, zda jsme měli bránit republiku se zbraní v ruce, anebo zda bylo rozumné zvolit pasivní rezistenci, tedy obvyklou kapitulaci.

Názor, že odpor neměl smysl a vedl by ke zbytečným ztrátám na životech, převažoval. Představitelé pražského jara navíc nebyli žádní bojovníci proti komunismu, nýbrž komunisté, kteří se cítili zrazeni svými komunistickými soudruhy. Dubček byl po srpnu 68 spíše hluboce zklamaný, smutný nežli podělaný. Dubček byl idealista, nikoli zbabělec.

Historie se brání zjednodušeným výkladům, vesměs jsou chybné. Politici, Zemana nevyjímaje, se pak dopouštějí nešvaru vytrhávání epizod, které se jim zrovna hodí, z širšího kontextu. Říká se tomu obsloužit se historií. Kritizují-li politici své předchůdce, naznačují tím, že by se na historických křižovatkách zachovali jinak, hrdinně, že by nebyli blbí anebo podělaní. Možná by nebyli, možná byli, v každém případě jde o generály po bitvě, což je disciplína, kterou umí každý.