Co mají případy korupce politiků společného, je příležitost, jež, jak známo, dělá zloděje. Čím déle politik vládne, tím více je ohrožen pocitem, že mu je více dovoleno, zaslouží speciální ohledy a že je výjimkou z pravidel, která platí pro obyčejné smrtelníky. Přesvědčení zkorumpovaných politiků o jejich nevině je vždy autentické, nelíčené. Na tom, že dostávají drahé dary a jsou zahrnováni luxusem, nevidí nic špatného.

Pouze výjimečně političtí prominenti přiznají pochybení. Ve většině případů jim zcela chybí sebereflexe, připadají si být štvanou zvěří a podle toho se také, zahnáni do kouta, ze všech sil brání. Politické kultury se dovoláváme marně, neboť mocní, považující se za elitu, mají o politické kultuře zcela jinou představu než obecný lid.

Mocní zkrátka svou kůži neprodají lacino a nemá smysl to od nich očekávat. Jediný způsob, jak se zkorumpovaných elitářů zbavit, je nevolit je. To naštěstí funguje. A poučení? Politická kultura není něco, čím elity obdaří lid. Politickou kulturu musí lid vnutit pokoušeným a selhávajícím elitám.