Z toho, že Bohuslav Sobotka chyběl na posledním sjezdu ČSSD, bylo zřejmé, že svým spolustraníkům nemá co nabídnout. To ale neznamená, že ho není škoda. Tradičním stranám obecně docházejí lidi, a pokud se v budoucnu ČSSD vrátí ke konceptu, kterého se nyní vzdává, měli by mít v Lidovém domě na Sobotku telefon.

Sobotka končí ve vysoké politice bez toho, aby za sebou mlátil dveřmi. Děkuje voličům za hlasy, které dostával od roku 1996, za „všechna osobní setkání v nejrůznějších koutech naší krásné země“ a dělí se o pocit svobodného muže, který stojí na křižovatce a vyhlíží nové životní výzvy.

Toto není chvíle, kdy máme politikovi spočítat, co se mu nepovedlo, a bilancovat, čím nás vytočil. Spíše je to moment, kdy člověka, který se z politické ponorky vrací mezi nás, obyčejné, neprivilegované občany, máme přivítat a popřát mu, ať je mezi námi spokojený a šťastný.