Zítřejší Velký pátek, svátek, který byl uzákoněn, anebo přesněji obnoven teprve nedávno, je ovšem speciální v tom, že nepracovat má tak řečeno v popisu práce.

Velký pátek, coby připomínka ukřižování Ježíše Krista, je smutným dnem půstu a pokání, nejtišším v roce, kdy tradice káže: „Na Velký pátek nepohneš zemí, nezatopíš do východu slunce, neupečeš, nevypereš a nevybělíš, nezameteš, nevyneseš z domu, neprodáš, nepůjčíš, nedaruješ a nepřijmeš dar.“ Většina těchto omezení spíše než s křesťanskou liturgií souvisí s bázní našich předků, kteří Velký pátek vnímali jako den osudový, magický, den nadpřirozených sil, kdy je třeba se mít na pozoru.

I když odmyslíme pověry, Velký pátek zůstává mystériem, od kterého se duchovně odvíjí naše identita. Stále platí, že je třeba se mít na pozoru. Naši předkové měli respekt především z čarodějnic. Nám hrozí chaos, ztráta životních jistot, úpadek přirozeného řádu světa.

Tragédie Velkého pátku je duchovním dnem, od kterého se až vzkříšením odrážíme ke světlu. Jenže zatímco evidence zmaru je všeobecná, zázrak vzkříšení je zkušeností ryze osobní. A navíc je darem, který si nelze zasloužit. Když se nad tímto člověk zamýšlí, nemá na práci ani pomyšlení.