Podobně, jako v případě dalších osudových mezníků v naší novodobé historii, kterými byly roky 1938, 1968 a 1989, se vždy bude diskutovat, zda jsme měli svůj osud ve svých rukou, anebo zda jsme byli pouze objektem geopolitických her světových velmocí, které si dělily kořist.

V únoru 48 se o budoucnosti Československa rozhodovalo pod hrozbou sovětské pomoci, kterou Stalin nabízel komunistům, a prezident podlehl nátlaku ve snaze zabránit teroru. Vedle občanů, kteří vítězství komunistů oslavovali, bylo i hodně těch, kteří Beneše považovali za zbabělce. Podobně jako naši politici v roce 38 nevedli národ do boje s Hitlerem, vzdali v roce 48 boj za demokracii a politickou pluralitu, aby se pak o dvacet let později nepostavili ani proti Brežněvově okupaci. Jsme národem, který se tlaku tradičně raději podvolí, než by se mu vzepřel.

Čeho jsme byli díky prezidentu Benešovi po únoru 48 ušetřeni, se můžeme pouze dohadovat. Co únor 48 způsobil, ovšem víme poměrně přesně: Čistky ve státních službách postihly po únoru až 300 tisíc lidí. 260 tisíc lidí bylo uvězněno coby nepřátelé režimu a 241 lidí bylo popraveno v politických procesech. A 210 tisíc lidí v letech 48–88 emigrovalo. To vše se navíc stalo zbytečně, protože kapitalismus, který byl v únoru 48 slavně poražen, je tady už 28 let zpátky.