Díky Mahlerovi nás fascinují životní příběhy Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Knížky Nekamenujte proroky a Spirituál bílého muže se čtou jedním dechem a současně bez dechu. Notoricky známé skladby těchto českých klasiků po čtení Mahlera najednou znějí svěže, nově. Podobnou službu ovšem prokázal Mahler také prezidentu Masarykovi anebo Svatovítské katedrále. Bude to jeho darem pojednat historii jako patetické drama, vdechnout historickým pramenům život.

Mahler takto píše o neslyšícím Smetanovi sledujícím premiéru Vyšehradu a Vltavy: „Ten nešťastník na galerii, otloukaný malými poměry a osudem, jim předestřel hymnus na krásu života, na skvělost jeho dějů, na poezii věcí – navzdory obecné depresi… přišel s poselstvím bez stínu skepse či beznaděje, bez stopy nenávisti a zla – v jeho hudbě vše bylo jarost a slunce, dobrota a klad… zaznělo zde cosi, co se snad připravovalo a utvářelo po věky, co jako by skládala celá pokolení…“

Ve Zdeňku Mahlerovi jsme v sobotu ztratili skvělého stylistu, ale také důvěryhodného šiřitele osvěty, a konečně hrdého Čecha, staromódního vlastence, což vše dohromady představuje velice vzácný mix. Zdeněk Mahler byl vzdělancem, který pečoval o historický odkaz našich výjimečných předků. Nyní se mezi ně zařadil.