Odchází hrdě jako politik, který drží slovo, že se nesmíří se škrtáním peněz v rezortu, který řídí. Na Josefa Dobeše se bude vzpomínat jako na ministra ne-li špatného, pak v nejlepším případě průměrného, který ovšem správně rezignoval z dobře srozumitelného a akceptovatelného důvodu.

Konec dobrý, všechno dobré chtělo by se říct, jenomže rezignace ještě není konec. Teprve se zjistí, zda po panu ministrovi nezůstali ve skříních nějací kostlivci. Pokud ne, budeme konstatovat, že se pan Dobeš octnul ve špatnou chvíli na špatném místě. Umění možného provozoval ve vládě, co se zaklínala rozpočtovou odpovědností, zatímco dramaticky zadlužovala občany, přičemž se ještě ze všech sil snažila je oškubat, kdo to jen jde.

Pokud chtěl pan Dobeš ukončit svou marnou misi jako frajer, neměl se předvádět jako chlap co umí pracovat rukama, a tedy se ve světě coby kutil neztratí. Měl nahlas říct, proč ve státní kase nejsou peníze a kde je vzít nejen na školství, ale i na všechno ostatní, co má lidem zvyšovat kvalitu života. Měl říct, že nechce být členem vlády, co shání peníze pro lichváře. Pokud se budou z veřejných peněz financovat nemravné úroky finančníků, čemuž se cudně říká dluhová služba, potud na nic rozumného a potřebného peníze nikdy nebudou. Je to jasné jak facka, nicméně také příliš jednoduché, než aby to pochopil ministr.