Průzkumy důvěryhodnosti politiků samozřejmě vypovídají také o nás. Vyšší důvěra vyjadřuje naši naději, že se politici vzpamatují a polepší, nedůvěra naopak svědčí o našem zklamání a ztrátě iluzí. V tomto smyslu se politici těší vyšší důvěře zkraje svého volebního mandátu, aniž by si ji něčím zasloužili. Vlastní zásluhou pak o důvěru přicházejí, když se ukazuje, že z nich není prospěch a ještě se sami vzájemně či osobně znemožňují. Při porovnávání důvěryhodnosti různých vlád je korektní přihlédnout k tomu, ve kterém okamžiku volebního období se důvěra měřila. Chce-li být Sobotka úspěšnějším premiérem než Petr Nečas, měl by už dnes přemýšlet co udělat proto, aby za dva a půl roku neměl 17% jako on. Zatím Sobotka s Babišem v průběžném hodnocení na Nečase s Kalouskem tři procenta ztrácejí.

Čerstvý volební model ppm factum ukazuje, že důvěra ve vládu a parlament se kryje s preferencemi současné koalice. Na tom není nic překvapivého, nicméně pokud by dnešní koalice napodobila tu předchozí a znechutila voliče, pak se do povědomí veřejnosti dostávají hned tři zatím neparlamentní strany, schopné oslovit významné cílové skupiny. Zelení mají podle ppm factum 4,8%, Piráti 2,4% a Svobodní 2,3%. Za situace, kdy je v politice každý snadno nahraditelný, jsou to docela slibná procenta.