A hledá se viník, čili ten, kdo manažerovi podepsal smlouvu. Na případu pana Fejka je typické, že se ani nemluví o tom, co dělá a jakým přínosem pro firmu jeho práce je. Má se prostě za to, že čtvrt milionu měsíčně je příliš, ať už člověk dělá cokoli.

Když si Petr Fejk vybíral z pracovních nabídek, mohlo ho napadnout, že pobírat vysoký plat je bezpečnější v privátní firmě, než u společnosti dotované z veřejných peněz. Soukromníci nemusí z vyplácených honorářů skládat účty daňovým poplatníkům. Ani manažerům privátních firem veřejnost vysoké příjmy nepřeje, ale pokud jimi řízené společnosti fungují, vydělávají peníze, živí zaměstnance a akcionářům vyplácejí dividendy, manažeři se nemají čeho bát.

Že je Petr Fejk drahý, je pořádku. Neplyne z toho ale automaticky, že mu České dráhy musely hodně zaplatit. Spíše z toho plyne, že si České dráhy Petra Fejka nemohou dovolit. Obecně pak si těžce zadlužený stát nemůže dovolit drahé manažery ve společnostech, kde má majetkový podíl. A pokud je stát v červených číslech, měl by nepochybně šetřit na lidech, kteří to zavinili. Tedy na mzdách, odměnách, náhradách či benefitech všelijakých poslanců, senátorů, ministrů, hejtmanů, prezidentů a podobně. Štědré odměny ať jsou jim slavnostně vyplaceny až po té, co nás vyvedou z čísel červených do čísel černých. Radostný pocit, že ušetříme na Fejkovi, poněkud kazí skutečnost, že přesně nevíme, kolik platíme ostatním manažerům. Co když přeplácíme neschopné a právě proto klesáme ke dnu?