Volá-li se po prevenci, nejlepší by bylo celou událost ignorovat. Motivem vrahů je totiž většinou upozornit na sebe, „proslavit se“. Prakticky ale taková dramata utajit nejde. A i kdyby se rovnou dohodli vydavatelé, že informace tohoto druhu nepatří na první stránku, lidé se sklonem k násilí by si stejně dali dostaveníčko někde na internetu.

Ve Finsku se už loni diskutovalo, zda důvodem masakru není liberální zákon, umožňující držení zbraně už od patnácti. Vedle dostupnosti zbraně je ale důležité pochopit, co jde těm střelcům hlavou.

Jelikož nakonec obracejí zbraň proti sobě, jde o lidi, co si neváží života. Mstí se společnosti za to, že v ní pro sebe nevidí místo? Anebo pohrdají systémem, který si necení, protože nikdy nezažili nedostatek, nouzi, nikdy jim nic nechybělo? Tito finští (ale jindy američtí či němečtí) střelci jsou důkazem, že sklon k terorismu není dán pouze ideologickými předsudky, anebo náboženským fanatismem. Teroristou se může stát i někdo, do koho bychom to nikdy neřekli.

Tím pádem je ale diskutabilní, jak dalece se máme proti terorismu preventivně bránit, co všechno má cenu monitorovat kamerami, odposlouchávat a kontrolovat.

Co když nakonec všechna ta bezpečnostní opatření, po kterých se volá, budou mít opačný efekt, a pro teroristy mezi námi se stanou výzvou vymyslet něco nepředvídatelného a ještě brutálnějšího? Není to tak, že když předpokládáme nějaké zlo, současně ho tím už přivoláváme? I takové otázky bychom si asi měli pro jistotu občas položit.