Je to ale malinko komplikovanější. Zatímco v politice zelení smlouvají a obchodují stejně jako jiné partaje, Greenpeace svou kampaň vedou napřímo. Ještě nedávno třeba Greenpeace obsazovali kótu, kde vládní zelení chtěli Bushův radar.

Včerejší protest proti dokumentu ministra průmyslu byl zdařilý a užitečný. Nejenže ekologové upozornili veřejnost na uhelnou lobby, která se snaží využít nedávné plynové krize k prolomení těžebních limitů. Současně upozornili na nedostatečnou ochranu vládního sídla, čehož mohou úředníci využít k vypsání veřejné zakázky na nějaké účinné zátarasy.

V samotném sporu zda těžit či netěžit mají Greenpeace podporu lidí, kterým se nelíbí rozpínavost těžařů a bourání domů kvůli uhlí, na kterém stojí. Nouze ale není ani o lidi co mají za to, že existuje–li někde uhlí, je ho třeba také vytěžit. Ti mají ekology za zpátečníky a brzdu pokroku. Diskuse o tom jak spotřebovat tuto planetu, respektive zda na ní a v ní ještě něco zachovávat je otevřená a na rozdíl od sporů od pohledu žabomyších i smysluplná. A to i u vědomí, že vše má svůj rub a líc. Kvůli zachování přírody jsou někteří lidé schopni vraždit. A jsou zde ideologičtí fanatici, kteří by nejraději vyhubili zelené coby omyl přírody. Chvílemi to vypadá, že boj o Jiřetín spolu vedou zazobanci a exoti, mezi kterými je velký kumšt si vybrat. Včerejší akce Greenpeace na střeše vlády ukázala, že není snadné zapůsobit na netečné veřejné mínění. Stejně tak ovšem vůbec není lehké být uhlobaronem!