Právo nosit šátek lze hájit svobodou vyznání, anebo ho odmítat s tím, že náboženství, a to jakékoli do sekulární školy nepatří. Jde o to rozhodnout, zda má svoboda volby větší prioritu, než podřízení se společenské normě. Ať už soud o žalobě muslimské dívky na střední zdravotnickou školu rozhodne jakkoli, je jasné, že u nás hidžábu pšenka nepokvete. Veřejnost není muslimům nakloněna, jakkoli je řada z nich začleněna do české společnosti a kdo s nimi osobně přijde do styku, většinou hlásí, že jsou to lidé vlídní a dobří. Lidová nevraživost k hidžábu, anebo dokonce k burce je u nás preventivní obavou z cizího, rozpínavého živlu. Nejde o racionální, nýbrž o emotivní reakci, která nemá oporu ve statistikách.

Nechuť tolerovat šátek muslimského děvčete plyne z obavy, že její vnuci nebudou tolerovat ty naše. Zkušenost s radikalizujícími se třetími generacemi muslimů v Evropě je něco, za co bývalá studentka zdravotní školy nemůže. Pokud ale dala pokrývce hlavy přednost před vzděláním, cosi nám říká, že naše obava z toho, v co věří, není bezdůvodná.