A dříve nebo později budou školy od studentů vybírat mastné školné. Stát totiž úspěšně pracuje na své destrukci a už jenom naiva může brát vážně proklamace o státní podpoře vzdělanostní společnosti. Spor, zda je vzdělaní privátní investicí anebo veřejným statkem, nakonec rozhodnou peníze, respektive jejich absence.

Koleje jsou pozůstatkem systému, který předpokládal, že vzdělání má být dostupné mladým lidem, prokážou-li, že pro studium mají předpoklady. Nabídnout studentům střechu nad hlavou a přispět jim na jídlo bylo nezbytné, pokud měli mít přístup ke vzdělání i ti, kteří to do školy měli daleko a do kapsy hluboko. Jakmile se vzdělání definuje jako privátní investice, stát si myje ruce. Péči o studenty přenechává neviditelné ruce trhu, která zná pouze dva způsoby, jak se dobrat vzdělání. Buďto na to student má, anebo si půjčí.

Zrovna u vzdělání ovšem zkušenosti s volnou tržní rukou vzbuzují rozpaky. Ve zkratce se totiž na příkladu školních reforem v Británii ukazuje, že čím je vzdělání dražší, tím je nekvalitnější a absolventi, stojící před úkolem splatit dluhy za své vzdělání, bývají odmítáni s odůvodněním, že jejich „přílišná" kvalifikace není upotřebitelná. Jinými slovy tržně draze nabyté nevalné vzdělání je hendikepem při uplatnění na trhu. Protože schopnost poučit se z cizích chyb je velice vzácná, berme ten příklad úpadku tradiční britské vzdělanosti jako předobraz toho, co potká i nás. Kolejným to neskončí.