Na lidi nevinné, mírumilovné a lidi hodné uznání se útočí se záměrem upoutat na něco pozornost anebo naopak od něčeho pozornost odvrátit. Kdo v Bostonu nastražoval bomby, činil tak proto, aby šokoval. Zda ale za snahou šokovat byla hluboká nenávist, zvrhlá zábava anebo nějaký zištný kalkul se zatím neví.

Masakr v Bostonu patří k těm tragédiím, které zůstanou nepochopitelné, i když se vyšetří. Nešlo o vraždu v afektu, ale o předem naplánovaný čin. U naplánovaných zločinů pak nejde jen o to, že bomby zabíjejí a mrzačí. Někdy se plánuje i to, kdo bude předmětem nenávisti, co se uzákoní v reakci na obecné ohrožení terorismem, anebo jaká bude následovat odveta.

Nejen že je o takových konspiracích a spiknutích spousta hollywoodských filmů, ale z historického zkoumání se co chvíli ukáže, že záminkou k nějaké válce či k omezení svobod byly pečlivě zinscenované hrůzy a padělané důkazy.

Smutek z Bostonu je dvojí. Je nám špatně při představě krveprolití v cíli maratonu, protože zmrzačit sportovce, který se vydal ze všech sil, je sadistické zvěrstvo. Pak je zde ale ještě smutek ze světa, ve kterém je stále těžší rozeznat, kdy vraždí fanatičtí teroristé a kdy to na vraždění teroristy má vypadat, neboť se to politicky či geopoliticky nějaké vlivné skupině hodí do krámu.

Kdekdo má zájem, abychom se necítili bezpečně. Kdekomu je vhod, když se bojíme, neboť takto jsme snáze ovladatelní. Nejen teroristy, kýmkoli.