Čemu vděčí různá podezřelá individua, lobbisté, špioni, zloději či mafiáni za takovouto ochranu před zvědavými novináři? Vládní poslanci se tváří, že jim jde o bonton, opoziční tvrdí, že řeší situaci za neschopného ministra, který neumí úniku odposlechů zabránit. Svou roli ovšem jistě hraje i to, že poslanci nemají přehled, kdo všechno má jejich čísla v mobilech.

V sítích na podezřelé výtečníky, co plánují defraudaci či korupci, už nejednou uvázli i ctihodní ministři, zákonodárci anebo jejich spolupracovníci a přátelé.

Jenom proto, že se octli ve špatnou chvíli na špatné neboť odposlouchané lince. Také se stává, že se mafiáni mezi sebou o politicích baví nezdvořile familiárně, až to působí dojmem, že jim tito zobou z ruky. Není třeba zdůrazňovat, že kromě brutálního zásahu do soukromí prominentů jde také o pošramocení reputace vlády a parlamentu.

Docílit toho, aby odposlechy nevzbuzovaly podezření z prorůstání organizovaného zločinu do politiky a státní správy je úkol nesnadný. Přesvědčit organizované zločince aby netelefonovali, je nadlidský úkol. Poslanci na rozdíl od senátorů správně postřehli, že než marně bojovat s prostořekostí zločinců bude jednodušší omezit svobodu slova. Služba politiků veřejnosti v tomto případě vychází z přísloví, že „co oči nevidí, to srdce nebolí“. Proč má občan trpět tím, co vyšťourají novináři?

V celku dobrý plán, jak nám zpříjemnit život v korupčním eldorádu cenzurou, narazí ovšem na velké úskalí. Tím je náš masochismus. Odposlechům různých podvodníků nasloucháme rádi. A když se baví o politicích, tím spíše. Novináři se raději nechají zavřít, než by si nechali pro sebe nějaký obzvlášť pikantní úlovek z mobilů či skrytých mikrofonů. Politici mají naivní představu o ochraně soukromí a osobnosti. Díky zákonu, co odhlasovali, budou daleko více na mušce. Stanou se pro novináře hodnotnější trofejí, neboť jejich odhalení a následné uvěznění novinářů jenom zvýší náklady novin a sledovanost televizí.