A není to nic nového pod sluncem. Ať je u moci kdokoli, dělá dluhy. Jenom je divné, že se těm jejich dluhům říká dluh státní a že se pak tento drze rozpočítává na hlavy nás občanů. Včetně nemluvňat. Jako bychom to byli my, kdo neumíme vyjít se státním rozpočtem!

Ať už na nás politici zkoušejí jakékoli výmluvy, hlavní příčinou dluhu je jejich neschopnost nakoupit služby pro občany za peníze, které od nás přímo či nepřímo vyinkasují. Nakupují služby předražené či zbytečné na základě výběrových řízení zhusta neprůhledných a zmanipulovaných tak, aby vydělali spřátelení podnikavci. K dluhu, který takto neustále prohlubují, rádi říkají, že je u nás ve srovnání s okolními zeměmi „relativně nízký a stabilizovaný“.

Máme se my, občané, vůbec státním dluhem zabývat? V dnešní době už vůbec není jisté, že se ten dluh doopravdy bude splácet. Pravděpodobnější jsou státní bankroty. V takovém případě přijdou na hůl naivní věřitelé státu, nikoli jeho dlužníci. Mít účetní dluh 96 tisíc korun na hlavu je vlastně pro občana daleko menší riziko než být držitelem obligací státu, který neumí hospodařit a míří na buben.

Z toho, že nás politici zadlužují, nicméně plyne, že by se jim nemělo dovolit, aby cokoli privatizovali. Teď si třeba brousí zuby na naše největší letiště. Z peněz, co utrží, neuvidíme ani korunu. Využijí situace, aby podpořili někoho, kdo se zadlužil, anebo neumí prodat něco nepotřebného. Člověk ani nemusí být expert, aby to věděl předem. Stačí se na ty politiky podívat v televizi. Kouká jim to z očí.