Volbou trvale pěkného počasí měli dánští voliči příležitost vyjádřit, co si myslí o volebních programech a o důvěryhodnosti politiků. A toto poselství je pochopitelně univerzální.

Soudný občan ví, že politické strany mu před volbami slibují něco, co nejen nesplní, ale co splnit ani nemají v úmyslu. Program je čirou formalitou. Málokdo si ho přečte a nikdo si ho nezapamatuje. V politických systémech, kde po volbách vládnou koalice, nemůže být program smlouvou s voličem a programová prohlášení jsou nutně kompromisem programů jednotlivých stran. Přesto je zvláštní, jak se v programech parlamentních stran nenajdou sliby, jejichž dodržení by bylo v silách jednotlivých poslanců, anebo jak zavedené strany upřednostňují obecné fráze před konkrétními záměry.

Zatímco volební programy bývají málo záživným čtením o ničem, velice výživné bývají internetové diskuse, jež se o těchto programech vedou. Zdá se přibývat lidí, kteří politiky prokoukli a už se jimi nenechají vodit za nos. Co ovšem chybí, je ten komik s nabídkou věčně dobrého počasí. Kdyby politici byli schopni odezírat veřejnosti ze rtů, určitě by tu nynější nápadnou absenci humoru nahlédli jako varovné znamení.

Dokud jsou totiž politici pro legraci, je to důkazem, že mezi lidmi převládá spokojenost a optimismus. Jestliže ale lidé už při zmínce o politice zuří, pak nejlépe činí ti kandidáti, co voličům nejdou na oči. Děje se tak ovšem jen z nouze. Kdo na to má, cpe se na billboardy. Programem je masochismus.