Petr Nečas si pamatuje z dětství, že byl takto sousedsky hlídán a musí být dodatečně velice překvapen, jak to bylo, alespoň podle probíhající diskuse, extrémně nebezpečné! Kritici vesměs pochybují, že by jedna nekvalifikovaná matka mohla uhlídat čtyři cizí děti! Navíce je nakrmit a poskytnout veškerý komfort, jakým děti v mateřské škole zahrnuje stát. Další oponenty pak ministr získal v lidech, kterým se pranic nezamlouvá myšlenka, že by si matka hlídající čtyři cizí děti mohla vydělat až 20 tisíc korun.

„Tolik nebere ani kvalifikovaná učitelka“, tvrdí rozezleně. Institut „evidovaného poskytovatele vzájemné rodičovské výpomoci“ se ale spíše osvědčí. Rodiče totiž svěřují své děti lidem důvěryhodným, a kdo děti nesnáší, zpravidla o ně nepečuje. Kdo se chce bavit o výjimkách, které se nepochybně najdou a mohou být alarmující, měl by začít analýzou prostředí rodinného.

Naprostá většina rodičů k výchově žádnou pedagogickou kvalifikaci nemá. Vysoké procento dospělých k výchově nemá ani předpoklady. Děti v rodině jsou vychovány pokusem – omylem. Ze statistik plyne, že děti jsou daleko častěji obětí domácího násilí, než újmy, kterou jim způsobí někdo cizí. Kdo to tedy myslí s dětmi dobře, měl by podpořit i další formy „sousedského hlídání“. Třeba hlídání sousedů, kteří mrzačí vlastní, nenáviděné děti. Tato rodičovská výpomoc, udávání sadistů, by pak měla být státem štědře odměňována. Z lásky k dětem.