První úskalí je v tom, že když politik provozuje nějakou šaškárnu, koleduje si o to, že bude lidem za šaška. Politik takové riziko podstupuje v naději, že
lidé ocení jeho přirozenost. Usiluje o image „normálního člověka“, který si umí sám ze sebe udělat legraci, nebere se smrtelně vážně, není nadřazený a nafoukaný.

Lidé ho už ale znají ze situací, kdy se vážně vyjadřoval k vážným věcem. Zaregistrovali momenty, kdy byl z něčeho podezřelý. Pamatují si ho z nějakého sporu, který rozdělil veřejnost a ve kterém se politik „neprozřetelně“ postavil na některou stranu, místo toho, aby chytře zůstal ve středu či „nad problémem“. Dá se mu pak humor věřit?

Druhý problém se zábavností politiků je ten, že občan, dlouhodobě nespokojený s politikou, politika podezírá, že se tento baví na jeho účet. Proti podezření, že jsme mu pro legraci, nejde čelit lepším vtipem, širším úsměvem, delším smíchem…

Převažují-li v publiku ustaraní občané, kteří nevědí, kam dřív skočit a bojí se budoucnosti, nejlepší image politika je být za suchara, úředníka, který se nepředvádí a nevnucuje, nýbrž dělá, že starostlivě a účastně naslouchá.

Riskantní je pak i to, když si politici dělají vtipy z jiných politiků. Vzpomeňme, jak některé žerty bývalého francouzského prezidenta na adresu anglické
kuchyně měly parametry mezinárodního diplomatického skandálu. Vzorem vtipálka, ze kterého jde strach, co zas vypustí z úst, je Silvio Berlusconi.

Příkladem těžko pochopitelné indiskrece je rádoby vtipná vládní „oslazovací“ kampaň k českému předsednictví v unii. A tak by šlo dlouze pokračovat.

Neudělá chybu, kdo v politice zapomene na vtipkování. I když zrovna Bémův klip je chytrý: nezlehčí politika, ale jeho předem očekávanou prohru. Za „čtvrtníčkovskou“ legrací si Bém zachová tvář. Navíc teď v ODS není moc co vyhrát. Než šéfovat jízdě do propasti, je lepší nechat se režírovat Čtvrtníčkem.